Řeka (The River) – Indie očima Francouze – kritika
Významný francouzský režisér Jean Renoir není mezi širší veřejností příliš známý a českému divákovi je při nahlédnutí do jeho rozsáhlé filmografie pravděpodobně povědomá pouze slavná protiválečná Velká iluze, kterou několikrát vysílala veřejnoprávní televize. Mezi cinefily a odbornými kruhy je však syn malíře Augusta Renoira považován za jednoho z největších režisérů a jeho Pravidla hry se pravidelně objevují na prvních příčkách anket, pokoušejících se sestavit žebříčky nejlepších filmů všech dob – například v loňské anketě Sight and Sound připadlo Pravidlům hry v hlasování kritiků čtvrté místo za Vertigem Alfreda Hitchcocka, Občanem Kanem Orsona Wellese a Tokijským příběhem Yasujira Ozua.
Řeka je prvním Renoirovým filmem, který následoval po režisérově několikaletém pobytu v Hollywoodu, kde natočil šest poměrně úspěšných filmů, ale významem se tato díla řadí spíše k řadovým. Řeka ale znamená v jeho kariéře průlom a předznamenává další etapu, jedná se totiž o jeho první barevný film a co je neméně důležité – natočený v Indii. S tímto faktem se pojí několik důsledků, které z filmu činí poněkud unikátní podívanou. Přestože se odehrává v Indii, je natočen s anglicky mluvícími herci a díky technicolorovému vizuálu typickému pro 50. léta by se mohlo zdát, že se Řeka ničím příliš neliší od klasických hollywoodských melodramat např. Douglase Sirka. Pokud se ale na film díváme, zjistíme, že vše je zcela jinak. Film nevyužívá studiové prostory a je natočen v reálných exteriérech a interiérech. Hudba není klasicky orchestrální, ale pochází od indického skladatele.
Celým dějem nás navíc neustále provází vypravěčka a zároveň hlavní hrdinka. Kromě provázení příběhem však plní ještě další úlohu s čímž souvisí dvojakost celého filmu. Ten je totiž kromě jemného rodinného dramatu zčásti také určitým druhem etnografického dokumentu – pasáže, které posunují děj, jsou zejména v první polovině pravidelně střídány s pasážemi, podrobně popisujícími indickou přírodu, indický lid a jeho zvyky, víru a další specifika. Z dnešního pohledu je zajímavé, jak vysoce idealizovaným způsobem je zde Indie prezentována. Podstatou Renoirova zobrazování Indie není zamýšlení se nad sociálními otázkami, chudobou, špínou a přelidněností, kterými je tato země bohužel dnes známa nejvíce. Realita zde podléhá procesu romantizace, aby mohlo indické prostředí tvořit jakési vše prostupující pozadí ústředního příběhu. Dělníci u řeky i v továrně vedou idylický život prostý chmur, který je čas od času přerušen radostnými zvyky a oslavami bohů a právě ty jsou centrem Renoirova dokumentárního pohledu. Život Indů je oproštěn od sociálního kontextu a v obraze zůstává pouze život duchovní.
Jedná se ale o pochopitelnou volbu. Jak už bylo řečeno výše, zmíněné prvky tvoří pouze výrazné pozadí, které svou nekonfliktní a romantizující povahou bezvadně lícuje s ústřední zápletkou. Ta je v podstatě velmi jednoduchá – rodinu, jejímž centrem jsou tři mladá děvčata, jako blesk z čistého nebe navštíví mladý bílý muž, v Indii nedostatkové zboží. Ten u si u dívek vyslouží přezdívku Kapitán John a zejména u hlavní hrdinky vzbudí nenadálé city a nic na tom nemění ani fakt, že muž se z války vrátil pouze s jednou nohou a pod vlivem nepříjemných zážitků se nyní cítí vykořeněn, je všude cizincem a proto nakonec odjíždí z Indie hledat ztracené štěstí jinde.
Základ zápletky je jednoduchý přesně tak, jak zní, pozoruhodné je ale to, jakým způsobem s ní Renoir pracuje v závěru. Zmiňovaná idyličnost Indie je poprvé naposledy přerušena, když malého bratra hlavní hrdinky uštkne kobra a chlapec zemře. Nekoná se však překvapivě žádné velké truchlení ani slzopudné scény, ale vše je bráno jako jakýsi přirozený koloběh života. Ještě výrazněji je tento princip zvýrazněn na v jedné z posledních scén, kdy jsou děvčatům doručeny dopisy od Kapitána Johna. Ty se posadí na schody a nadšeně se do nich začtou. Následuje ale nečekaný vývoj, z domu se ozve volání, že matka hlavní hrdinky právě porodila dítě, holčičku. Dívky se v krásně inscenované scéně unisono zvednou a všechny zároveň pustí dopisy z rukou na zem. Epizoda s naivními city ke zlomenému muži končí a začíná cosi nového. Zde je nejlépe vidno, že pozdější slavný indický filmař Satyajit Ray, jenž se při natáčení tohoto filmu s Renoirem seznámil, se naučil od francouzského tvůrce mnoho podstatného o zobrazování přirozeného plynutí a koloběhu života a tyto poznatky poté využil hned ve své trilogii o Apuovi. Řeka, film o tom, že všechno v životě časem pomalu pomine a odpluje, je symbolicky rozkročený mezi západním a východním světem a je pozoruhodné, jak dobře funguje v obou rovinách, které se spolu nebijí, ale naopak tvoří velmi komplexní a soudržný celek.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Jean Renoir
Scénář: Jean Renoir
Kamera: Claude Renoir
Hrají: Esmond Knight, Arthur Shields, Adrienne Corri
Latest posts by Filip Koneček (see all)
- Dobrou, mámo (Ich seh, Ich seh) – Není horor z Rakouska jako horor odjinud – recenze - 7.11.2014
- Láska je chladnější než smrt ( Liebe ist kälter als der Tod) – Mnichovské hrátky trojice malých ryb – kritika - 25.4.2014
- Walesa: člověk naděje (Wałęsa. Człowiek z nadziei) – Starého Wajdu naštěstí novým kouskům nenaučíš – recenze - 14.4.2014