Reptilicus – Nejlepší dánský monster horor – recenze
Reptilicus je vskutku nejlepším dánským monster hororem, jde totiž o jediný dánský monster horor vůbec. Vznikl v roce 1961, nicméně je silně inspirovaný americkou produkcí 50. let, kdy díky strachu společnosti z jaderné války a z rizik spojených s prováděním nukleárních testů vznikaly s překvapivou pravidelností filmy s radiací vyživovanými monstry, jako byla Tarantula (s obří tarantulí), Them! (s obřími termity), The Deadly Mantis (s obřími kudlankami nábožnými), či The Beast from 20 000 Fathoms (s dinosaurem).
Film Reptilicus tudíž nepříliš překvapivě vypráví o tom, jak dánští horníci vydlabou ze země kus zmrzlého ocasu, jenž pravděpodobně patřil jakési prehistorické obludě. Zavezou ho do výzkumné laboratoře, kde z důvodu nehody rozmrzne a díky bleskové regeneraci z něj doroste obří příšera podobná ještěrce, avšak s dinosauřími proporcemi. Armáda se ji tudíž musí pokusit zastavit a zneškodnit dřív, než dojde do Kodaně, zpustoší ji a zaneřádí zeleným svinstvem…
Kuriózní je to, že film vznikl nadvakrát – jednou v dánštině a jednou v angličtině (pro světovou distribuci), a to s těmi samými herci (kromě jedné herečky, která neuměla anglicky, tudíž se v té anglické verzi nevyskytuje a hraje ji jiná herečka), přičemž za každou zvlášť byl zodpovědný jiný režisér. Rozdíl je přitom jen v tom, že anglicky mluvená verze byla osekána o úvodní titulky a o několik scén, v nichž monstrum létá (údajně). A protože filmařům v USA připadalo, že původní herci mluvící anglicky s dánským přízvukem působí směšně, rozhodli se některé postavy předabovat (a bylo běžné, že jeden člověk daboval vícero postav).
Výsledek je ten, že mnoho scén ve filmu zcela postrádá serióznost a působí vyloženě jako parodie na monster horory podobného typu. K tomu si přičtěte tehdejší triky (třeba ten, kdy příšera sežere farmáře), jenž působí z dnešního hlediska značně úsměvně, tehdejší běžnou filmařskou praxi, jako bylo používání (a nadužívání) zcela zjevné zadní projekce, kradení záběrů z jiných filmů (pravděpodobně z turistického dokumentu o Dánsku) a správce laboratoře, který vypadá jako herec z německého porna, a vyjde vám z toho docela slušná komedie s příšerou, která okolo sebe plive zelený radioaktivní sliz…
Struktura filmu je samozřejmě taková, že v jeho první polovině se příšera vůbec nevyskytuje a jenom si tam různí vědci povídají a přicházejí s teoriemi, s jakou obludou že to mají co do činění a jaká její část že jim to leží v mrazáku. Dialogy jsou v tomto ohledu mnohem vtipnější než u americké konkurence (pravděpodobně nechtěně, viz výše) a i slovník působí značně omezeně. Postavy se vyjadřují výhradně jednoduchými větami, používají přitom často běžné každodenní výrazy a ze všech sil se snaží artikulovat, aby jim bylo co nejvíc rozumět (respektive se o to snažili ti, co je dabovali).
Směšně působí na dnešní poměry i ztvárnění titulní příšery, což se ovšem dalo čekat. O hororu nebo děsivém a napínavém filmu tudíž nemůže být řeč a Reptilicus navíc není ani zdaleka tak kvalitní jako výše zmíněné americké snímky, které byly přeci jen mnohdy lépe natočené, obsahovaly zajímavější a dramatičtější scény a v některých případech byly i lépe technicky zvládnuté. Pokud ale akceptujete, že se díváte na komedii, budete se bavit docela dobře.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Poul Bang, Sidney W. Pink
Hrají: Carl Ottosen, Ann Smyrner, Mimi Heinrich, Dirch Passer, Bodil Miller
Honza Varga