Rodinné štěstí je pro dospělé (Ernelláék Farkaséknál) – esej

Příjemné překvapení z Maďarska, na které můžete narazit v českých kinech, sleduje způsoby, jak udržet rodinu pohromadě. 

Podstatou rodinného štěstí je přetvářka. Alespoň tohle se po zhlédnutí filmu nabízí. Směřuje k tomu závěrečná scéna, kdy děti hrají rodičům divadlo, zatímco tito jej pozorují s nasazenými maskami. Navzdory tomu, že je toto tvrzení zjevné, to však není přesné vyjádření. Postavy problémy neignorují, jejich jednání neodpovídá tomu, že by je prostě přehlížely. Když Albert odhalil nevěru své ženy, nepředstíral, že to nevidí a přivezl rodinu zpět do Maďarska. Farkas, jenž má pocit, že žije ve stínu svého hyperaktivního synka Bruna, se rovněž nesnaží své rozčarování maskovat, svým chováním dává nepokrytě najevo, že mu život s bouřlivým dítkem nevyhovuje. Další možností, jak rodinné nesnáze ustát, by mohlo být odpuštění. To ale taky není úplně přesné. Ve filmu nevidíme žádný velký katarzní konflikt, jenž vrcholí přiznáním viny, následuje odpuštěním a končí novým začátkem. Není zde jasně řečeno, že chyba se už nebude opakovat a za předmětem sporu se namaluje tlustá čára.

Hajdu Szabolcs

Oběma rodinami zmítá několik nevyjasněných konfliktů. Farkas se těžko smiřuje s dominantnější pozicí hyperaktivního a často nezvladatelného Bruna. Ernella si uvědomuje postupující všednost jejich manželství a vlastní stárnutí. Co když svému manželovi jednou přestane stačit? Albert není tak úspěšný, jako Farkas, jeho rodina není tak zajištěná, jeho žena Ernella, v níž převládá hořkost vůči mladší sestře Ester, která mu navíc byla nevěrná. A dcera Laura má problém jak s protivnými rodiči, tak s jistou přitažlivostí k Farkasovi.  Všechno to jsou konflikty a situace, které odpuštění nevyžadují. Nejedná se o křivdu z něčí strany, je to především konflikt uvnitř „ukřivděného.“ I nevěra nemusí být vždy jednostranným aktem ublížení, ale nezbytným důsledkem už tak nefunkčního vztahu. To hlavní, s čím mají postavy problém, je to, jaké jsou ostatní postavy. Farkas a Ester vyjadřují nelibost k životnímu přístupu Alberta i Ernelly, Farkasovi vadí Brunova divokost… to, o co film usiluje, je schopnost přijmout postavy takové, jaké jsou.

161079159_83c88d

S tím ale ostře polemizuje závěr filmu, výjev nejvíce připomínající symboliku – a tím je scéna s divadlem. Zbytek filmu ale volí zcela jinou strategii. Když Farkas neúspěšně vysvětluje otravně zvídavému Brunovi anatomii zvířat, prohlásí, že zvířata jsou už prostě taková. Někdo je tak z nějakého důvodu stvořil a tak to prostě je. Stejnou rétoriku použije, když se mu Albert svěří s nevěrou Ernelly. Ženy už jsou prostě takové. Podobným uvědoměním projde sám Farkas, když pojme podezření, že jeho syn zmizel. Přestože dál nelibě sleduje Brunovo počínání a Esteřino upřednostňování, je daleko ochotnější si se synkem hrát. Ester vyznává podobnou filosofii, jak vyplyne z jejího rozhovoru s Ernellou. Přetvářka a předstírání, že problémy nejsou, není recept na rodinné štěstí. Z toho pouze vznikají konflikty během filmu; čím méně hrdinové o problémech mluví, tím horší je později jejich situace. Není to ani odpuštění, protože problémy postav jsou jejich vlastní problémy. Co vyznívá jako nejlepší řešení, je prosté přijmutí skutečnosti, uvědomění si chyb toho druhého a ochota mít jej rád takového, jaký je. Snaha někoho změnit nebo něčemu důsledně odporovat vytváří neřešitelné problémy. Ernellina celoživotní žárlivost na mladší sestru infikovala její přístup k životu, jenž se vyvinul do její současné nepříznivé situace. Utvrzováním se v tom, že jí bylo ukřivděno, především ubližovala sama sobě.  Jak tedy přistoupit k závěrečné scéně s maskami? Divadlo na konci je organizováno dětmi, především do puberty vstupující Laurou. Její problém je především v tom, že začíná vidět svou rodinu takovou, jaká je doopravdy, se všemi jejími problémy. To je zkušenost, která značně urychluje dospívání a především v tomto věku podněcuje určitou deziluzi. Laura chce do jisté míry stále zůstat dítětem a zachovat si dětskou optiku. Než dospěje a bude schopna přijmout chyby ostatních, musí vymyslet na první pohled jednodušší způsob, jak rodinu stmelit – skrýt problémy pod masky. Zapomenout na pár minut, že jsou, stát se někým jiným a zabývat se něčím jiným. Je to způsob, jakým problémy řeší děti, ale hlavní myšlenku filmu to nenarušuje. Konec konců, postavy řeší dospělé problémy tak, jak je řeší dospělí lidé.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Maďarsko, 2016, 81 min
Režie a scénář: Szabolcs Hajdu
Kamera: Csaba Bántó, Flóra Chilton, Dávid Gajdics, Betti Hejüsz, Márton Kisteleki, K. Kovács Ákos, Péter Miskolczi, Szalai Márk, Péter Pásztor, Tamas Simon, Gábor Szilágyi, Gergely Tímár, Levente Tóth
Hrají: Erika Tankó, Orsolya Török-Illyés, Szabolcs Hajdu, Domokos Szabó, Lujza Hajdu

Listopad 11, 2016

Štítky:,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *