Rvačka mezi muži (Du rififi chez les hommes) – Diamantové opojení v noirovém kabátu – kritika

Americký režisér Jules Dassin byl spolu s dalšími filmaři na počátku 50. let umístěn na tzv. černou listinu tvůrců, kterým pro své postoje nebylo umožněno pokračovat ve své filmařské dráze v Hollywoodu a kteří se museli prosadit mimo Spojené státy nebo pracovat pod jinými jmény[1]. Dassin odcestoval do Francie, kde pět let po svém posledním počinu (Noc a město, 1950) uvedl do kin francouzský snímek Rvačka mezi muži. Ačkoliv pro svůj film neměl nikterak vysoký rozpočet, dokázal jím zaujmout zejména na MFF v Cannes, kde byl oceněn cenou za režii. Ta je pak i z dnešního pohledu zcela zasloužená, protože heistový příběh s noirovými prvky zvládnul odvyprávět a vygradovat díky skvěle se rozvíjející práci s kamerou a zvukem.

rififi-kid

Samotný příběh snímku lze rozdělit do tří relativně nezávislých bloků, které lze rozpoznat jak podle vývoje samotné hlavní linie, tak i podle formálních postupů, které Dassin k jejich prezentaci využívá. První blok je zaměřen na ustanovení nejdůležitějších postav, jejich vzájemných vztahů a především na přípravu plánu realizace dokonalé loupeže v klenotnictví, přičemž do centra zájmu se dostávají dvě ústřední postavy. Z vězení propuštěný Tony le Stéphanois (Jean Servais) potýkající se se svým zjevně chatrným zdravím, a jeho dlouholetý přítel Jo (Carl Möhner), starostlivý otec rodiny. Výrazné stylistické prostředky (noirové svícení, pohyb kamery apod.) jsou potlačeny do pozadí a stávají se „neviditelnými“ během dialogových sekvencí, zejména při rozhovorech Tonyho s Joem. Ty však využívá Dassin pouze zkratkovitě pro načrtnutí stavu věcí v minulosti a zaměřuje se tak na momenty důležité pro budoucí dění. Ačkoliv se tak během jejich prvního rozhovoru dozvídáme o vzájemném propojení z minulosti (kdy na sebe Tony vzal za Joa břímě pobytu ve vězení) a o návratu Tonyho dávné přítelkyně Mado (Marie Sabouret), tak další podrobnosti Dassin zamlčuje. Jo se pokouší Tonyho přimět k rychlé loupeži diamantů z výlohy, která jej ale nechává zcela chladným.

Rififi-0

Pro rozvíření vyprávění se však do poklidně plynoucích dialogů dostává ve specifickém pojetí noirový fenomén „femme fatale“ v podobě Mado (Marie Sabouret). Na rozdíl od manipulativních a silných žen jako jsou Brigid (Mary Astor) v Maltézském sokolu (1941) nebo Sherry (Marie Windsor) v Zabíjení (1956) si však s její osudovostí Dassin pohrává značně odlišným způsobem. Přestože je Mado tím spouštěcím elementem, který přiměje Tonyho k naplánování ještě větší loupeže než té původně plánované, tak ve vztahu k Tonymu je značně pasivní a její aktivující podnět vychází z „vlastnictví“ jiným mužem. Její pasivita je pak zcela nejzřetelnější v sekvenci, kdy se Tony s Mado po letech setkávají a kdy Tony svou bývalou milenku nekompromisně zbije páskem od kalhot[2]. Podobnou funkci jako Mado má i další „osudová žena“ – kabaretní zpěvačka Viviane (Magali Noël), která se zcela nevědomky stane prostředkem přenášejícím dynamiku vyprávění z druhého bloku do finální (a pro mnohé zúčastněné značně tragické) části.

rif

Filmařsky nejvýraznější a divácky nejopojnější fází vyprávění je prostřední část snímku zaměřená na samotnou realizaci loupeže. Právě v ní totiž přechází důraz z dialogů nesoucích některé důležité informace (a některé zamlčující) na fyzické dění uvnitř filmového rámu. Od počáteční fáze, kdy Tony krade automobil pro rychlý únik z klenotnictví, až po závěrečnou radost nad uloupenými klenoty totiž nepadne ani jedno slovo. Dassin tak usměrňuje divákovu pozornost a buduje napětí hravým využitím střihu, pohybu uvnitř mizanscény, noirového svícení a zvuku. Všichni účastníci krádeže si předávají neviditelný štafetový kolík podle její aktuální fáze, který snímek simuluje střihovou skladbou závislé na návaznosti pohledu. Nečekané zvukové ruchy rozmělňují pozornost od právě vykonávaných činností k otázkám o možném prozrazení a dopadení policií, noirové svícení vytváří podmanivou zločineckou atmosféru podporující vzrůstající gradaci dobývání klenotnického trezoru. Stylistické strategie nejcitelněji prezentuje sekvence závěrečného otevření trezoru, kdy snímek z poměrně dlouhé délky záběrů přechází na ostře a velmi rychle střiženou montáž od polocelku až po extrémní detail (viz série obrázků), čímž Dassin podtrhuje narativní důležitost celé sekvence.

rififi

Do závěrečného bloku Rvačky mezi muži, který odstartuje uloupený prsten předaný Viviane, se přenáší nejvýraznější motivy z úvodní „dialogové“ části – rodinný život Joa a soupeření Tonyho s podlým gangsterem Grutterem (Pierre Grasset) o „vlastnictví“ Mado. Tyto motivy představují hlavní vývojové linie podpírajícími vyprávění až do závěru. Na rozdíl od poklidného úvodu však Dassin pokračuje v důrazu na fyzickou akci započatou v prostředním bloku. Grutter, jenž přebírá roli policie[3] a pasuje se do samozvaného vyšetřovatele, díky silné indicii v podobě prstenu bez problémů identifikuje Tonyho a jeho společníky jako hledané lupiče. V ten moment se protne Joův rodinný život s linií Tonyho a Grutterova soupeření o Mado a vyústí v únos malého Tonia (syn Joa a kmotřenec Tonyho). Snaha o jeho záchranu pak vede k závěrečné dramatické konfrontaci plné střelby a rychlé jízdy.

Jules Dassin ve svém druhém evropském filmu dokázal bez výraznějších problémů natočit povedený a výborně zahraný heist příběh, jenž hravě ozvláštnil stylisticky zručnými prostředky, noirovou atmosférou a svébytným podvrácením motivu femme fatale. Po lehce rozpačitém konverzačním úvodu (motivovaným potřebnou distribucí důležitých informací) nabírá jeho snímek z prostředí pařížského podsvětí dostatečně silnou gradaci, díky čemuž diváka i po téměř 60 letech skvěle pohltí a dopřeje mu silný filmový zážitek.



[1] Tzv. černá listina byla výsledkem studené války a vyšetřování Výboru pro neamerickou činnost. Ten se snažil dokázat, že Sdružení hollywoodských scenáristů (Screen Writer’s Guild) bylo ovládáno komunisty a jejich filmy byly nakaženy komunistickými myšlenkami. Viz Bordwell, David – Thompsonová, Kristin (2011): Dějiny filmu. Praha: AMU-NLN. s. 334

[2] V poslední části filmu Mado využívá svých ženských zbraní k získání důležité informace od výrobce drog (Charlie), čímž se přibližuje klasickému pojetí femme fatale a výše zmíněným ženským postavám, které toto pojetí reprezentují. Ale jelikož jich využívá na popud Tonyho, tak zůstává pasivně jednajícím prostředníkem, jenž neuplatňuje tyto zbraně k dosažení vlastních cílů.

[3] Dassin aktivitu policie oproti jiným heist filmům netradičně utlumuje na velmi nízkou úroveň. Ta se omezuje na moment následujícím bezprostředně po úspěšně vykonané loupeži, kdy identifikují Tonym odcizený automobil a donutí jej ukrást jiný. Kromě tohoto krátkodobého zvýšení napětí a odsunutí úspěšného završení loupeže je ale jejich pozice značně minimalizována.

 

CSFD  IMDb

Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]

Francie, 1955, 120 min
Režie: Jules Dassin
Předloha: Auguste Le Breton (kniha)
Hudba: Georges Auric
Hrají: Jean Servais, Carl Möhner, Robert Manuel, Jules Dassin, Robert Hossein, Magali Noël, Marie Sabouret, Jacques Besnard, Teddy Bilis, Marcelle Hainia, Fernand Sardou, Janine Darcey, Pierre Grasset, Alain Bouvette, Claude Sylvain, André Dalibert, Dominique Maurin
Leden 22, 2014

  • Napsat komentář

    Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *