Sběratelka (La Collectionneuse) – Tři týdny prázdnin – kritika
Režisér Eric Rohmer patří do „velké pětky“ zakladatelů francouzské nové vlny (dále Jacques Rivette, Claude Chabrol, Jean-Luc Godard, Francois Truffaut). Je znám tím, že své filmy dělil do tematicky spřízněných cyklů a právě Sběratelka náleží do šestidílného cyklu tzv. morálních povídek. Předcházela jí krátkometrážní Pekařka z Monceau (1963) a středometrážní Suzannina kariéra ze stejného roku. Ústředním tématem Rohmerových filmů jsou mezilidské vztahy a to zejména vztahy mezi mužem a ženou. Pokud si připomeneme, že režisér během své tvorby natočil více než dvacet filmů, je nabíledni, že toto téma prozkoumal ze všech možných úhlů. Francouzská nová vlna je především díky Godardovi proslavená formálními experimenty (např. Bláznivý Petříček), ale u Rohmera s jeho jednoduchým realistickým stylem nic takového nenajdeme. Přesto Sběratelka do tendencí francouzské nové vlny zapadá, velmi vychytrale si totiž pohrává s konvencemi žánru (např. americké gangsterky v notoricky známém U konce s dechem), který bychom mohli v tomto případě obecně označit jako „romantický“, ironizuje jej a typicky rohmerovsky moralizuje.
Film se odehrává během přibližně tří týdnů na francouzském pobřeží, kam si na prázdniny zajedou dva kamarádi. Když hlavní hrdina Adrien (Patrick Bauchau) přijede do domu svého přítele, doví se, že kromě nich zde bude bydlet ještě velmi promiskuitní dívka Haydée (Haydée Politoff). Avšak ještě než začne samotný příběh, předcházejí tři krátké prology, z nichž každý se týká jedné z hlavních postav a do jisté míry je obecně charakterizuje. První prolog, představující Haydée je bezeslovný, dívka jde po pláži a kamera postupně střídá detaily jejího těla, což implikuje důraz na tělesnost. Daniel (Daniel Pommereulle) se v dialogu zmíní o tom, že „slova jsou žiletky“ a tak je také používá. Adrien se loučí s přítelkyní Carole (Mijanou Bardot) a ani její naléhání jej nepřesvědčí, aby jel do Londýna s ní, což naznačuje jeho cílevědomost a schopnost dotahovat svá rozhodnutí do konce.
Klasickým schématem romantických či vztahových filmů je většinou různorodý vývoj vztahu během filmu a ustanovení páru v závěru. Rohmer ironicky postupuje opačně – jediný pár, tj. Adrien a Carole, je na začátku rozdělen dívčinou cestou do Londýna a ustanovení dalšího je dopředu signalizováno jako nereálné. Když Adrienovi Daniel dívku popisuje a říká, že si do domu neustále vodí různé muže – je to jejich sběratelka – Adrien znuděně odpovídá, že jej takové dívky nezajímají. Celý zbytek filmu je pak zvláštní neprůhlednou hrou mezi třemi hlavními postavami, k nimž se pak přidá ještě Adrienův známý, sběratel čínského umění (Eugéne Archer). Vše je ještě téměř absurdně komplikováno tím, že se Adrien pokusí podle svých slov dosáhnout „co nejvyššího stupně nečinnosti“. Několik let pouze pracoval a dlouho chybějící volný čas chce tedy nyní naplnit jenom odpočinkem.
Jednoznačné rozšifrování filmu je dále ztíženo tím, že Rohmer nevypráví pouze obrazem, ale vložil do svého filmu téměř neustále přítomný voiceover. Hlas patří právě hlavnímu hrdinovi Adrienovi, z jehož pohledu jsou inkriminované události vyprávěny a interpretovány, což naznačuje možnou nespolehlivost vyprávění. Dění v obraze a zejména chování jednotlivých postav by bylo bez doprovodného Adrienova proudu myšlenek nelehké rozřešit – je příznačné, že mimo jiné právě Adrienovo jednání by bylo téměř nemožné správně interpretovat. Složitost celé vztahové hry ještě nekončí, jelikož Rohmer se rozhodl vše ještě více zneprůhlednit. Když se Adrien rozhodne ke své absolutní nečinnosti, myslí tím i to, že nebude přemýšlet. V domě náhodně najde sebrané spisy Jeana-Jacquese Rousseaua (titul knihy je důsledně zobrazen v detailním záběru) a začne si je číst. Následně Danielovi na jeho námitku, že čtení je také činnost, vysvětluje, že mnohem jednodušší než myslet sám, je nechat si od knihy vnutit její myšlení. Jedná tedy Adrien po celý zbytek filmu pouze na základě Rousseauových myšlenek? Rohmer nám tuto možnost nabízí na podnose, Adrien si totiž stejnou knihu čte v průběhu celého snímku.
Styl Sběratelky je velmi čistý (klasický), zaměřený zejména na vytvoření dojmu realistické atmosféry a tudíž na sebe nijak výrazně neupozorňuje. Rohmer film natočil s několika přáteli a minimálním rozpočtem, což mělo na výsledné dílo v tomto případě paradoxně velmi pozitivní vliv. Přesto však film není určité stylizace zcela zbaven, o což se zasluhuje zejména vynikající kameraman Néstor Almendros (mimo jiné pozdější držitel Oscara za Nebeské dny Terrence Malicka), který poté s režisérem pravidelně spolupracoval. Už úvodní titulky doslova hýří barvami a přesně taková je i vizualita celého filmu. Přirozená barevnost letního francouzského pobřeží (často je zachycováno také podvečerní slunce, nasycující obraz do oranžova) je ještě podporována pečlivým výběrem kostýmů a prvků mizanscény, které se neustále střídají a vyznačují se často sytými barvami. Kromě barevnosti a několikrát využité série velkých detailů jako podkladu pro Adrienův voiceover zde však žádné výraznější formální výstřelky nenajdeme.
I pod velmi jednoduchým a dokonale čistým stylem, prostých jakýchkoliv výraznějších experimentů, se tedy skrývá velmi mnohoznačné a komplikované vyprávění a Sběratelka tak může i po několikerém zhlédnutí v divákově mysli vyvolat minimálně stejně podnětnou intelektuální debatu, jako formálně progresivní filmy Alaina Resnaise nebo Jeana-Luca Godarda.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Eric Rohmer
Scénář: Eric Rohmer
Kamera: Néstor Almendros
Hrají: Patrick Bauchau, Haydée Politoff, Mijanou Bardot, Dennis Berry, Donald Cammell, László Benkö, Néstor Almendros
Latest posts by Filip Koneček (see all)
- Dobrou, mámo (Ich seh, Ich seh) – Není horor z Rakouska jako horor odjinud – recenze - 7.11.2014
- Láska je chladnější než smrt ( Liebe ist kälter als der Tod) – Mnichovské hrátky trojice malých ryb – kritika - 25.4.2014
- Walesa: člověk naděje (Wałęsa. Człowiek z nadziei) – Starého Wajdu naštěstí novým kouskům nenaučíš – recenze - 14.4.2014