Slunovrat (Midsommar) – Hra s perspektivou i slučováním kultur – párová recenze
Jeden z nejvýraznějších hororů poslední doby si hraje jak s filmovou formou, tak s diváckým napojením na postavy.
Íla: Ari Aster je novodobý typ auteura. Jako scénárista a režisér v jedné osobě si uchovává specifické vidění světa, které je schopen ve své tvorbě obhájit. Málokomu se povede originální variace na hororový žánr.
Filip: O tom nás ostatně přesvědčil nejen svými krátkými filmy, ale i prvním celovečerním hororem Děsivé dědictví. V obou případech nejen obestírá postavy i diváka strachem z neznámého, ale dokáže zapůsobit i tím, co se skrývá v myšlenkách hlavních postav. Vztahy jeho hrdinů bývají stejně pokřivené jako nebezpečí kolem nich, a Slunovrat v tomhle není výjimkou.
Íla: Nejedná se o rozchodový příběh, jak je často mylně avizováno. S hlavním párem protagonistů se seznamujeme ve chvíli, kdy už došlo ke vzájemnému citovému odcizení. Pospolu je drží nejenom neschopnost vyjádřit upřímně důvody nefunkčnosti vztahu, ale i falešné morální vzorce západní společnosti. Být oporou člověku, který prožil trauma, se tu stává nutností, která však nevychází z vnitřního přesvědčení slabošského Christiana.
Filip: Právě to je jeden z klíčových motivů filmu. Především jde o kontrast neupřímného, chladného vztahu Dani (Florence Pugh) a Christiana (Jack Reynor), který drží pohromadě jen nutnost příliš neublížit, a srdečných, upřímných vztahů v izolované švédské komunitě, kde se ke vzájemné náklonnosti váže i velká fyzická bolest.
Íla: S velkou fyzickou bolestí dochází k utrpení, ale při pochopení utrpení už není nikdo, kdo by trpěl. Trauma hlavní hrdinky vedle nechápavého Christiana neprochází transformací do doby, než skupina pěti studentů dorazí na netypický festival do odříznuté vesničky jménem Hårga. Mezi nimi je samozřejmě i Dani, která zde chce utužit vztah s Christianem, což není dost dobře možné. Prahne totiž především po pochopení, kterého Christian není schopen. Čím víc prapodivných rituálů mají hrdinové za sebou, tím víc se jejich společná vize tříští, zatímco pro Dani akceleruje vzájemnost v prožívání fungující komuny. Obyvatelé Hårgy žijí spřízněni s univerzem pomocí obřadů a rituálů, jimiž určují životní cyklus člověka. Tam, kde funguje takovýto „liturgický“ systém, obhajuje svůj post také jeho nezbytnost. Pro členy komuny jsou tyto rituály natolik nezbytné, že předpokládají sílu, kterou nemá nikdo právo zpochybňovat. Pro Dani má zase tento systém podobu pobytu v psychiatrické léčebně, která svým svěřencům naordinuje denní režim. Tím je krok po kroku vede k překonání traumatu.
Filip: Což ovšem neznamená, že by se komunita v průběhu filmu jevila sympaticky. Čím dál bizarnější obřady a stoupající brutalita vyvolávají neklid samy o sobě, účast halucinogenních látek znepokojení nijak nezmírní. Obě kontrastní skupiny – parta studentů a komuna – ve výsledku vyznívají podobně sympaticky. Aster však obě skupiny odděluje především tím, jak dávkuje informace. Do party studentů vidíme přímo křišťálově. Žádná krutá myšlenka nám nezůstane utajena. Úmysly komunity oproti tomu poznáme až na konci, a to ještě navíc nemáme jistotu, že jsme viděli vše. Naše sympatie k jedné či druhé straně závisí na tom, co vše nám Aster dovolí o obou stranách poznat, a na tom, jestli se na základě těchto informací dokážeme rozhodnout.
Íla: Ari Aster předvedl, že je nejen pánem dávkování informací, které si navíc aktivní divák může poskládat sám, a získat tak vodítka k rozřešení, ale také mistrem kulturní komplexnosti pro daný film. Dokázal vytvořit svébytnou fungující kulturu, která je uvěřitelná. Přitom tato uvěřitelnost vyplývá z jiných kulturních vlivů, které Aster kumuluje. Stěžejní tematiku představuje severský folklór, dokonce ne nepodobný tomu slovanskému, to se protíná s řeckým nádechem pověr a indiánskými šamanskými rituály, spojenými s požíváním opiátů a afrodiziak. Vše uzavírá pohanský kult zvyků určujících řád světa a společnosti spřízněné s přírodou. Z těchto vlivů dokáže Aster vytvořit originální komplexní tapiserii.
Filip: Celkově jde o hodně komplexní film. Ten konflikt dvou kultur je skvělé pozadí pro konflikt dvou perspektiv, přičemž ta neproniknutelná kultura z toho občas vychází lépe. Ale to jen proto, že do té známé až moc dobře vidíme. Asterovi se perfektně povedlo pohrát si s diváckou perspektivou i s tím, komu chceme vlastně fandit.