Snídaně v trávě (Le Déjeuner sur l’herbe) – Renoirova rozvolněná etuda o přírodě – recenze

Téměř dvacet let po vzniku světově proslulých dramat jako Velká iluze (1937) či Pravidla hry (1939), točených ještě v rámci tzv. poetického realismu, „dospěl“ Jean Renoir i ke značně odlehčeným tématům. Takovým příkladem je film Snídaně v trávě (1959). Zcela nepopiratelně je příkladem velmi jednoduché komedie, která ovšem svoji jednoduchost ještě velmi ráda přiznává. Zcela nabíledni je, že Renoirův snímek nepojednává o velkých životních pravdách. Nenachází totiž jedince ocitající v bludišti vztahů jako ve zmíněných Pravidlech hry či neřeší postavu bojující se svým vlastním předurčením jako v Člověku bestii (1938). Vůči společensky angažovaným filmům poetického realismu představuje Snídaně v trávě výrazný protipól předchozích režisérových uměleckých tendencí.

tr

Svou přímočarou jednoduchost prezentuje Snídaně v trávě na několika rovinách. Logicky se hodí začít od názvu: jakkoliv může implikovat samotné odkazování k proslulému malířskému dílu Édouarda Maneta, je třeba říci, že tak činí pouze rámcově. A možná nejde ani tak o odkaz, jako spíše o jakýsi Renoirův režisérský „žert“. Původnímu Manetovu obrazu se do jisté míry podobá jedna scéna, okolo které je snímek vystavěn. Zcela logicky ji ovšem posunuje do jiného kontextu a jakákoliv doslovná citace či snad srovnávání výtvarného a filmového výrazu by nebyla na místě. Spíše než systematickým odkazováním na jiné umělecké směry jde Renoirův film poněkud jinou cestou. Totiž velmi jemným, satirickým humorem.

Podobné zlehčování se pak odráží i logicky v rovině tematické, potažmo narativní. Příběh se točí okolo profesora Etienna Alexise (Paul Meurisse), jehož cíl bádání je vpravdě nelidský: se zapálením pracuje na terapii vedoucí k odstranění vášně. Zároveň, neméně vášnivě, podporuje proces umělého oplodnění. Je ovšem obklopen poněkud sterilními kolegy, resp. členy rodiny. Na druhé straně sledujeme postavu mladé vesničanky Nénette (Catherine Rouvelová), jež je veskrze úplným opakem Etienna. Nénette totiž přesně zapadá do stereotypu křehké, naivní a zároveň rozverné slečny. Nénnette se později setká při příležitosti oné snídaně v trávě právě s Etiennem, a nastartuje jak Etiennovy tužby, tak i sérii komických situací.

tr2

Nesmírně jednoduchá zápletka jako kdyby rámcově pokračovala v tendenci romantických melodramat z éry němého filmu, které se mimo jiné vyznačovaly předně svou bezbřehou naivitou. Snídaně v trávě je jednoznačná a nesměřuje k nikterak překvapivému vyústění. O žánrové ozvláštňování ovšem nejde. V případě Renoirova snímku jde spíše o narušování obou diametrálně odlišných světů. Tento „konflikt“ se dá dále interpretovat na několika rovinách. První rozlišení plyne čistě z jejich sociálního statusu. On jako vědec uvažuje racionálně a řídí se pouze vědeckým poznáním. Jeho způsob myšlení mu ovšem rozbije právě Nénnette, reprezentantka ženské spontánnosti a citovosti. A zde se nabízí i genderové (byť notně zkostnatělé) čtení, ve kterém se střetává mužský smysl pro chladnou logiku s ženským smyslem pro estetiku a emocionalitu. A jistou roli hraje i rozdílnost jednotlivých zázemí. Zatímco on byl ve svém životě obklopen a determinován městským prostředím, ona vyrůstala obklopena přírodou, jež jí nabízela ve svém životě relativní volnost. Renoir logicky umisťuje pro děj zásadní scénu do přírody, aby rozbila Etiennovo homogenní vnímání světa a zároveň podnítila jeho tužbu po Nénnette.

Nutno dodat, že sama příroda zde neplní pouze roli nutného „podstavce“ pro dění. Renoir se obrací k přírodě jako k prostoru určenému pro únik a místu vhodnému pro rozvolněnost. Ačkoliv film končí ve městě, Renoirův smysl pro vyobrazení přírody jako nezbytného doplňku pro život, a rovněž jakési náhrady za ruch velkoměsta, je značný. To potvrzuje samotným rozložením syžetu, který se většinově věnuje malebným přírodním scenériím. Skrze postavu Nénnette pak Renoir spatřuje v řekách, lesích a parcích i jakési dětské okouzlení.

CSFD  IMDb

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Francie, 1959, 91 min
Režie a scénář: Jean Renoir
Hudba: Joseph Kosma
Hrají: Catherine Rouvel, Paul Meurisse, Charles Blavette, Micheline Gary, Paulette Dubost, Jean Claudio, Fernand Sardou, Hélène Duc, André Brunot

Březen 27, 2014

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *