Socialistický zombi mord – Slovenský vztyčený prostředníček – recenze
Se slovenskou filmovou produkcí se to má podobně jako s tou českou, takže povětšinou je to bída a jen občas vyvře na povrch něco nadprůměrného, někdy třeba dokonce skvělého (tak dvakrát do roka). Jedno je jisté – žánrové filmy se u nás točí málokdy, a když už, tak je výsledek žalostný. O dobré béčkové horory je tím pádem v našich končinách nouze a vznikají jen nehorázné sračky natočené neumětely, kteří si o sobě myslí, bůhví jak jsou geniální a originální, berou svůj film smrtelně vážně a pak vznikne něco jako Labyrint s Lucií Vondráčkovou nebo Poslední výkřik, tedy žalostné záležitosti, k jejichž dokoukání se člověk musí hodně přemáhat. Na Slovensku se však nyní objevila trojice debutujících tvůrců, kteří svoji fanouškovskou zombie hororovou komedii nebrali vážně ani trochu a na výsledku je to sakra znát – Socialistický zombi mord je sice amatérským nezávislým snímkem natočeným za minimální rozpočet, ale zároveň jde o nejlepší slovenský film, jaký jsem viděl za poměrně dlouhou dobu.
Příběh se odehrává někdy v osmdesátých letech na střední škole, jejíž studenti jsou na branném vojenském cvičení konfrontováni s bojovým plynem (který kdysi používali v Rusku jako zbraň proti imperialistům, ale shodou náhod se dostal ke slovenské armádě, aniž by o tom kdokoli věděl) a každý, kdo se ho nadýchá, se po několika hodinách stane zabijáckým zombíkem. Brzy si skoro celá škola navzájem prokusuje krky a vytrhává střeva. Pár přeživších (včetně hlavní hrdinky ve skautském oblečení) se rozhodne smrtelné nákaze postavit a vybojovat si cestu ven. Zákeřný školník ale budovu zamkne, prohlásí ji za karanténní zónu a zabije každého, kdo se přiblíží…
V tomto filmu se unikátně mísí zápal a nadšení tvůrců s nedostatečnými prostředky a nedostatkem zkušeností (ovšem zato s přemírou zajímavých a originálních nápadů) a výsledkem je nehorázná švanda, srovnatelná s ranými filmy Petera Jacksona či Sama Raimiho, které ostatně vznikaly za podobných podmínek – v punkovém stylu, cestou nejmenšího odporu, s improvizovanými triky dělanými na koleni a s vědomím, že si tvůrci mohou dovolit cokoli, a že jim to projde. A hlavně se přitom všichni dobře bavili, což je na filmu vidět, a záleželo jim na tom, aby se spolu s nimi bavil i divák. A divák se baví dobře, protože se kouká na krvavou řež odehrávající se v socialistických školních chodbách (nám všem dobře známých), při níž se zombíci cupují na kousky dovozovým křovinořezem ze SSSR, po kalužích krve se kloužou studenti s pionýrským šátečkem a polonahé dívky běhají po učebnách, střílejí zběsile ze samopalů (v každé ruce jeden, samozřejmě) a všichni přitom přednášejí neuvěřitelné hlášky, navíc logicky ve slovenštině! Takže je to fakt psina.
Jako příklad dobrého nápadu bych uvedl pasáž, ve které se dvě dívky snaží dostat přes školu z místa A do značně vzdáleného místa B, ale protože na ně může odkudkoli vyskočit nebezpečný nemrtvý, mají s sebou řetězovou pilu na elektriku. Jenže šňůra je k ní příliš krátká, takže ta vpředu musí stroj držet a odvážně postupovat kupředu, zatímco ta druhá běhá za ní a postupně jí přendává zástrčku z jedné zásuvky do druhé. Vynikající je i způsob, jakým je řešena situace „musím svému umírajícímu spolužákovi injekční stříkačkou probodnout oko a v ní obsaženou látku aplikovat do mozku, i když jsem nic takového nikdy předtím nedělala“. Ten spolužák díky tomu přežije, a když se probere, tak zatrousí: „Au, bolí ma oko!“
Na škodu je ten fakt, že místy (hlavně ze začátku) se do filmu přeci jen pár pokusů o něco trochu serióznějšího vloudilo a přestože postupem času debaty žáků na téma „kdo bude s kým chodit“ a „pojďme si zavzlykat nad mrtvými kamarády“ nabírají na legračnosti, tak zpočátku jsou spíš otravné a tím pádem jen čekáte, kdy už přijde na řadu další humor. A přestože ve finále film graduje příletem digitálního vrtulníku, přestože se dočkáte akčních megascén s přestřelkami a s bojem proti mnohočetné přesile i epických zpomalených záběrů hrdinky efektně proskakující výdejním okénkem ve školní jídelně, tak bych chtěl, aby to celé bylo ještě zběsilejší, extrémnější a bláznivější. Míra nadsázky je sice znatelná, film má i dobré tempo a ubíhá poměrně rychle a ve vší zábavnosti, ale pořád to není stoprocentní.
Stoprocentní jsou ovšem závěrečné titulky. Film vznikal průběžně osm let (většinu pravděpodobně zabrala postprodukce) a vypadá to, že po těch osmi letech si tvůrci už nebyli schopni vzpomenout na jména některých herců v komparzu, takže čas od času narazíte na titulek, ve kterém je místo jména a příjmení napsáno „nějaký dobrý chalan“ nebo „Bářina blonďatá kamarádka“. I popisy postav jsou mimořádně vtipné, viz např. „študent šmirglující lavicu“. Zábavné je i to, jakým způsobem je vytvořena dobová stylizace osmdesátých let (nutno říct, že celkem dobrá). Je zřetelné, že z každého dobového artefaktu měli tvůrci nesmírnou radost a všechny je významně zabírají kamerou, případně na ně efektně najíždějí, mnohdy i některá z postav přístroj pojmenuje. „Héj, chalani, mám tu ten novej ruskej magnetofón.“
Socialistický zombi mord je jedno velké „fuck you“ zbytku slovenské filmové produkce. Zábavný a vtipný snímek pro otrlé plný svěžích nápadů a neotřepaných gagů, na kterém si tvůrci jaksepatří vyhráli. Jestli amatérské filmy, tak takovéto, prosím.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Rastislav Blažek, Peter Čermák, Zuzana Paulini
Scénář: Rastislav Blažek, Peter Čermák, Zuzana Paulini
Kamera: Peter Čermák
Honza Varga