Ukradený diamant (1972) - Statická heistová odchylka

Ukradený diamant (1972) – Statická heistová odchylka

Čtyři roky po uvedení kultovního snímku Bulllitův případ (1968) se režisér Peter Yates chopil námětu Donalda E. Westlakea a natočil podle něj film Ukradený diamant s Robertem Redfordem v hlavní roli. Jak už lze podle českého názvu vypozorovat, řadí se Ukradený diamant k řadě dalších heistových příběhů zahrnujících skupinu lupičů pod vedením geniálního (a rovněž charismatického) lídra. Yatesův počin si poměrně výrazně pohrává s žánrovými schématy, která podvrací především neobvyklou distribucí informací a rozvrstvením příběhu do čtyř navazujících vloupání. Tento potenciál je však bohužel utlumen nebývale statickým provedením jednotlivých akcí, absencí humoru a necharismatickými hrdiny. Jen ten Redford je pořád šik.

Jeho postava, geniální (ale smolařský) zloděj John Dortmunder, je zrovna propuštěn z vězení a spolu se svým švagrem Kelpem (George Segal) se ihned dostane k dobře placenému kšeftu. Pro zástupce jisté africké země mají z muzea ukrást vzácný diamant, který se má posléze vrátit zpět do Afriky. Vloupání čtveřice mužů do muzejní budovy však nedopadne podle představ, diamant se nepodaří odnést, a celá skupina je tak nucena na vzniklou situaci reagovat. Po úvodní krádeži se Dortmunder s Kelpem postupně „vloupají“ do věznice (aby osvobodili lapeného kumpána), na policejní stanici (pro schovaný diamant) a v závěru i do bezpečnostních skříněk v bance (protože diamant na stanici nebyl).

Yates v Ukradeném diamantu výrazně rozebírá narativní schéma heistových příběhů a upravuje jej. Namísto očekávané narativní řady vytvoření skupiny->naplánování akce->provedení akce (příp. ještě útěk před dopadením) je divákovi prezentována pouze první a třetí část, která je navíc čtyřikrát variována. Hlavním principem v komunikaci s divákem se tak během prezentování jednotlivých vloupaček stává překvapení. Vzhledem k tomu, že vyprávění nám neposkytuje prakticky žádné informace o plánu akcí, tak nás konání postav v průběhu vloupání neustále překvapuje. Bohužel však v únavně statických sekvencích tato překvapení nepůsobí jako stimul divákovy pozornosti nebo zdroj komického účinku. Naopak svým nevhodným načasováním a slabou návazností na naše vědění ztrácí na síle efektu nebo nás dokonce mate.

Příkladem může být závěrečné vloupání do bezpečnostních schránek v bance. Dortmunder se baví s ostatními členy skupiny o možnostech proniknutí ke schránce s diamantem a jejich konverzaci zakončí Dortmunder slovem „Miasmo“. Následuje střih kamsi na ulici, na nějž navazuje další střih do výtahu. V něm se potká neznámý muž s neznámou ženou, která ho k našemu překvapení zhypnotizuje. Jelikož nám volby v distribuci informací odpírají, co (nebo kdo) je „Miasmo“ i prostorové určení výtahu, jsme jako diváci značně mateni. Výsledné překvapení v podobě zhypnotizování bankovního úředníka, kterého později využije Dortmunder za účelem otevření bezpečnostní schránky, tak spíše vyšumí.

Dalším problémem Yatesova počinu je už výše zmíněná statičnost. Ačkoliv nám snímek prezentuje hned čtyři akce, které svou povahou v rámci žánrových tradic působí jako hlavní zdroj napětí a dynamiky, tak v Ukradeném diamantu jsou jednotlivé akce těchto atributů. Yates nedělá zásadní rozdíly mezi snímáním dialogů formou záběr/protizáběr a akčními sekvencemi. Ty jsou tak rovněž rámovány staticky, přičemž dynamiku scén nepodporuje ani výraznější využití střihu. Snímek proto působí dojmem, že příběh pouze plyne bez zjevné gradace napětí nebo atmosféry.

Přestože jsem na ploše předchozích odstavců vyjmenoval především negativní vlastnosti snímku, díky kterým nezřídka působí zmateně a nahodile, lze jej dosledovat bez potíží až do závěrečných titulků ze dvou důvodů. Prvním je sledování Ukradeného diamantu jako výrazné odchylky od žánrové tradice a narativních struktur, která spoléhá na odlišnou komunikaci s divákem. Tím druhým je charismatický Robert Redford, který i přes svůj umírněný projev dokázal jako John Dortmunder utáhnout většinu konverzačních scén sám.

ČSFD IMDB KINOBOX

[starreview tpl=16 size=’30‘]

USA, 1972, 105 min
Režie: Peter Yates
Předloha: Donald E. Westlake (kniha)
Scénář: William Goldman Hudba: Quincy Jones
Hrají: Robert Redford, George Segal, Ron Leibman, Paul Sand, Moses Gunn, Charlotte Rae, Graham Jarvis, Lee Wallace, Christopher Guest, Zero Mostel, William Redfield