Stopy života – Mateřská láska – seriálové peklo Tomáše Magnuska

Není žádným tajemstvím, že česká seriálová tvorba po řemeslné či umělecké stránce v současnosti nezažívá svůj vrchol. Točí se sice seriály, které jsou dobré (Případy 1. oddělení, Nevinné lži), i seriály, které jsou tzv. „slušné“ (Čtvrtá hvězda), ale točí se mnohem více seriálů, které jsou příšerné (Ach, ty vraždy, Ordinace v růžové zahradě, Pojišťovna Štěstí, Sanitka 2), a ty bohužel požívají stále větší popularity. A pak jsou tu seriály, které jsou tak nebetyčně strašné, až stojí za to věnovat se jejich jednotlivým epizodám. A to se právě poštěstilo u počinu Stopy života.

1425218627-44f8a

Seriál pochází z pera Tomáše Magnuska, což je něco jako český Ed Wood, až na to, že má úspěch. Odpovědět na otázku, proč někdo dopustí, aby něco takového vzniklo, nebo proč, když už, to někdo alespoň nepodrobí dramaturgické kontrole (prostě nevěřím, že by to někdo dělal), není jednoduché. Snad tvůrci i programoví ředitelé spoléhají na hvězdné obsazen, snad spoléhají na schopnost tvůrců citově diváka vydírat, která předčí neschopnost natočit dobrý seriál. Nebo si někdo řekl, že bude zábavné, když to pustí do světa a bude sledovat, za jak dlouho vypuknou občanské nepokoje. Nicméně Stopy života sázejí na kombinace atraktivního obsazení (slogan seriálu zní „Nejhvězdněji obsazený seriál za posledních 20 let“) a bulvárního citového vydírání, v němž autor seriálu Tomáš Magnusek exceluje už od prvních Bastardů. Stejně jako tento počin se i Stopy života (SŽ) snaží odrážet nepříjemnou realitu života v Čechách prostřednictvím různých pohnutých osudů. A odráží ji tak, že ji až brakovým způsobem nafouknou, zbulvarizují a zveličí.  Seriál se odehrává v prostředí psychiatrické kliniky, kde hlavní hrdinka, psycholožka, poslouchá drásavé příběhy jednotlivých postav. Střetává se s lidmi, bojujícími s týráním v domově důchodců, českými kmotry, nezaměstnaností, zlou matkou, zlým otcem, zlou dcerou, zlým manželem, zlým šéfem a všichni jsou dohnáni k extrémnímu činu – pokusu o sebevraždu, pokusu o vraždu nebo pokusu o krádež. Čin vidíme na samém začátku epizody. Následuje několik rozhovorů s psycholožkou, během nichž prostřednictvím flashbacků postupně odhalujeme příběh postavy. Vyprávění je prokládáno osobními problémy psycholožky, jako je třeba rozpad vztahu, nebo násilnický zeť, s nímž je to o to horší, že pracuje jako primář bůhvíčeho ve stejné nemocnici, ale ještě mnohem horší je, že ho hraje sám Magnusek. Vyvrcholení příběhu, tedy to hlavní, co způsobilo trauma pacienta, se narve do sedmi minut.

1425218644-9e61d

Minulý týden byl odvysílán první díl druhé řady, díky němuž vznikl tento text. Každá tato epizoda stojí za rozbor. A nejvíc za něj stojí právě ona poslední epizoda s názvem Mateřská láska. Ta má stejnou strukturu, jako všechny epizody. Na začátku vidíme neúspěšný pokus filmového štábu natočit scénu se čtrnáctiletou začínající herečkou Terezou a arogantním hercem. Tereza nespolupracuje, neznámý člen štábu jí vyhrožuje pokutou, sprostý, zlostný a agresivní režisér, kterého navíc hraje Norbert Lichý, takže odpornost je dokonalá, ji zlobně postrkuje a matka (Mahulena Bočanová) tomu přihlíží. Tereza nakonec vezme nůž a režiséra pořeže, což ji dostane na zmíněnou kliniku, kde ji vyslýchá primářka (Kateřina Brožová). Dozvídáme se, že Terezina matka chce mít ze své dcery slavnou herečku, a její představa zařizování kariéry spočívá v obtěžování slavného herce (Petr Štěpánek), jehož známe z úvodní scény, a dožadování se kontaktu na nějakého režiséra nebo nabídky na konkurz. A volá mu i pět minut poté, co jí do telefonu slíbil, že se poptá. Tomu nakonec dojde trpělivost a dohodí ji kontakt na režiséra Berana (Lichý), o němž ví, že má slabost pro dívky Terezina věku. Ve světě SŽ  je toto zcela zdravá reakce na to, když vás někdo obtěžuje po telefonu. Nezablokujete si ho, aby vám nemohl volat, ale předhodíte jeho dítě pedofilovi. Je jasné, že Magnusek (jenž je autorem scénáře i režisérem, takže všechno, co je na epizodě špatně, můžu svést na něj) se pokusil zdůraznit, že za utrpení dcery může matka. Nicméně tak učinil na úkor inteligence scénáře i postav. Protože se Tereze nechce po pětiminutovém vyprávění pokračovat, hrdinka odloží další sezení na druhý den a epizoda se může věnovat hrdinčině problému s manželem a postavě domácího despoty Magnuska, který se snaží dostat na místo ředitele nemocnice. A snaží se tak, že obchází všechny primáře a ptá se jich, zda jej budou volit. Nikoho nezajímá, jestli má nějaký plán, nebo vizi, jak nemocnici vést. Mezitím se z flashbacků dovídáme zbytek Terezina příběhu – režisér Beran řekne matce, že její dceři roli zajistí, ale že nejdřív chce její dceru „ochutnat“. Jinak jí zničí budoucí kariéru a nikdo matce neuvěří, že jí učinil tuto nabídku. Což je nesmysl, protože o jeho choutkách vědí všichni z branže a matku se pokoušela dříve varovat produkční, jež při setkání na chodbě utrousila tajemné „Nevoďte dceru na ten konkurz!“, aniž by se obtěžovala vysvětlit, proč. Nicméně matka oznámí dceři, co se bude dít a dcera, která vlastně ani herečkou být nechce, vyvine minimum snahy, aby protestovala. Matka jí tedy koupí šaty, ve kterých vypadá jako nejlacinější možná prostitutka a odveze ji za Beranem na chatu. Matka poté sedí v autě, kde čeká, až režisér dosouloží. Během toho čekání se rozbrečí a začne hrát hlasitá, tklivá hudba, čímž nás chce Magnusek zřejmě donutit, abychom matku kvůli jejímu těžkému a bolestivému rozhodnutí litovali. Čtete dobře. Máme litovat dobře situovanou, středostavovskou ženu, která postoupila své dítě úchylovi. A vůbec se nemáme divit tomu, proč scénu vidíme z matčina pohledu, když o situaci vypráví dcera. Jistěže v hlavním vysílacím čase neuvidíme zneužívání dítěte, ale proč je nám jako alternativa nabízeno politování chudáka, amorální matky? Dcera za chvíli vyjde z domu, oděv prostitutky má potrhaný, vlasy rozcuchané a chůzi problematickou. Když dovypráví až sem, jsou matka i režisér (opět za zvuků dojemné hudby) zatčeni a osud Terezy je nejasný.

Pokud je stejně nejasné, proč se tento text zvrhl v převyprávění děje, je to proto, že o Magnuskově seriálová tvorbě se stěží referuje, nedá se popsat, co na diváka čeká tak, aby to mělo takovou sílu jako hrůza viděného. Stopy života jsou něco, co se musí vidět, zažít, nad čím je třeba se okázale pohoršit a regulérně se tomu vysmát. Bude-li následující epizoda tak působivá, jako tato, bude to jasné znamení, že je třeba věnovat seriálu více času.

Česko, 2015, 50 min
Režie:
Tomáš Magnusek
Scénář: Jan Cimický, Tomáš Magnusek
Kamera: Tomáš Drdácký, Matěj Brothánek
Hudba: Lukáš Černý, Veronika Zaňková
Hrají: Mahulena Bočanová, Karolína Utikalová, Norbert Lichý, Petr Štěpánek, Kateřina Brožová, Miloslav Mejzlík, Tomáš Magnusek, Jana Synková, Aleš Cibulka, Dagmar Bláhová, Lucie Juřičková, Karel Zima, Lucie Kožinová, Barbora Petrová, Aleš Procházka, Petra Řehořková, Kateřina Macháčková, Tomáš Juřička, Oldřich Navrátil, Petra Tenorová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště