Strom na dřeváky (L‘ Albero degli zoccoli) – Víra, pokora a láska – recenze

Největšího uznání dosáhl režisér Ermanno Olmi díky filmu Strom na dřeváky, který je téměř tříhodinovou mozaikou složenou z každodenního života chudých bezzemků.  Mistrovská kresba venkovské atmosféry, psychologizace postav a pracovního prostředí společného hospodářství nezapřou režisérův filmový základ v dokumentárních filmech, jimiž začínal v 50. letech minulého století svou profesní dráhu. Touha zobrazovat pracující lid v průmyslovém či rurálním prostředí se přenesla do jeho hraných filmů. Avšak ve snímku Strom na dřeváky získává Olmiho náhled na každodennost pracujícího člověka zcela nový rozměr a tím je převaha neustále působící duchovní síly nad popisností děje.


L'albero degli zoccoli - Immagine film2

Ermanna Olmiho lze označit za režiséra náboženských, konkrétněji katolických filmů, který vidí v křesťanském monoteismu hlavní etické zásady lidského soužití. Bůh je nejvyšším hybatelem věcí a rozhoduje o pozemských osudech věřících, jejichž skutky mají být po zásluze potrestány bez ohledu na ubohost a chudost jejich dosavadního života. Režisér vzdal snímkem A přišel člověk z roku 1965 poctu papeži Janu XXII., který proslul svými radikálními názory na papežství jako moc hlavní a nadřazenou nad všemi křesťanskými panovníky a vládci. Přesto nad samotným papežem stojí síla mocnější, kterou je opět Bůh, jemuž Olmi připisuje ve snímku Strom na dřeváky všemohoucnost a jako jedinému také možnost odpouštět viny.

Film si odnesl roku 1978 Zlatou palmu z festivalu v Cannes. Ač později natočený, přesto námětově i stylově odpovídající film italskému filmovému neorealismu, uplatňujícímu se především po druhé světové válce v 50. a částečně v 60. letech. Sám režisér se nechal inspirovat velkými italskými tvůrci Robertem Rossellinim a Vittoriem De Sicou. Neorealistické tendence se projevují především v uvolněné struktuře vyprávění, kdy žádná z probíhajících dějových linií není ostatním nadřazena, dále pak v obsazení neherců, vykonávajících svou přirozenou každodenní práci, pouze přehranou pro filmovou kameru. Už zmíněný dokumentaristický styl bez větších úprav scén vytváří dojem autentičnosti. Přirozené interiéry bez kulis či dodatečného osvětlování a hospodářské i městské prostředí jsou uchopitelné pro diváckou představu o životě bezzemků na společné farmě koncem 19. století.

Úlomky každodenního soužití členů čtyř venkovských rodin se skládají v historickou kroniku, mapující jednu životní epochu.

L'albero_degli_Zoccoli_I_dü_spusìn_in_barca

Skutečnost příběhu je ve filmu poznamenána nostalgickou atmosférou. Hospodářské obydlí s okolní přírodou vytváří svůj vlastní svět, v němž jsou venkované neustále nazíráni nejvyšší duchovní bytostí, kterou je pro Olmiho Bůh. Neorealistické prvky spolu s režisérovým smyslem pro vypravěčskou básnivost, jemnocit a vzletnost, to vše s duchovním křesťanským podtextem, řadí Strom na dřevákypoetickému realismu. Děj ustupuje do pozadí a na povrch se dostávají filozofické úvahy o lidských hodnotách, kterými jsou především láska k bližnímu svému a k rodině, dále víra v Boha či vědomí, že člověk se má odevzdat do rukou božích, a pokora lidí před vyšší mocí i sebou samými. Jedině tak je člověk schopen dojít spravedlivému božímu soudu.

Osudy rodin se neustále prolínají, přesto si každá z nich zachovává svou autonomii. Na povrch se tváří jako přátelé, a je to do jisté míry pravda, avšak urputně si hájí své zájmy před zraky ostatních. Někteří členové jednotlivých rodin se nebojí nečestně obohatit a to přesto, že takové praktiky jsou v rozporu s náboženskými zásadami. Zde nastupuje vyšší hybná, chcete-li boží, síla, jež ani chudému nedaruje v jeho nuzném životě zlepšení, jedná-li se o nečestné praktiky. V divákovi je vyvoláván soucit s některými z bezzemků, dokonce jim přeje, ať se přes viditelnou nečestnost jejich počínání podaří přilepšení. To je dáno konvencemi dnešního diváka, který je vychováván v době překrucující základní lidské hodnoty (např. čestnost v každém ohledu, láska k lidem, pokora před staršími a zkušenějšími atd.), proto soucítí i s nekalostmi, ač se jedná o jasné hříchy. V dnešním světě platí, že pro uplatnění musí mít člověk ostré lokty a, jak se říká, neohlížet se na ostatní. Ale uvědomme si, že aktéři filmu Strom na dřeváky jsou křesťané, u nichž i zhřešení myšlenkou je závažným protináboženským činem, navíc lidé oddáni Bohu víc než měšťanstvo a panstvo devatenáctého století, ve kterém se děj odehrává. Obyvatelé statku nemají žádné jiné víry než té boží, jíž jsou naprosto oddáni, nic jiného jim tedy nezbývá, než se v nejtěžších chvílích obrátit k Bohu a přijmout jeho vůli. Jsou-li jejich úmysly v rozporu s desaterem, ač dobře myšleny, postihne je trest, který i přes nuzný život hříšníka nemine.

Když Batisti utne mladou břízku pro dřeváky svého syna, je vidět jeho dobrý úmysl zaopatřit dítě. Ale Bible praví „Nepokradeš“. Batisti tedy ukradl strom z cesty, která patří pánovi. Podobně se chtěl obohatit na úkor chudé rodiny a schoval nalezený peníz do podkovy kobyly. Byl potrestán samotným zvířetem, ke kterému se nehorázně choval. Opět zafungovala vyšší síla a … zůstal s prázdnou. Naproti tomu vdova Runková se šesti dětmi se před Bohem pokořila, neměla už jiné možnosti než poprosit o záchranu kravky, její jediné obživy pro celou rodinu. Zázrak se skutečně udál. Bůh jí vzal manžela, ale nedopustil, aby ztratila naději. Toto je jedna z částí, kdy je divákovi přímo předkládána všudypřítomná boží působivost. Režisér mohl nechat kravku zemřít, což by bylo přirozenější, zvláště poté, co je divákovi předvedeno, jak chudý vedou rodiny život a je svědkem zabíjačky prasete i useknutí hlavy husy. Zde se náhle realističnost mění a vystupuje z ní duchovno i filozofická otázka, „jak moc se člověk musí pokořit, do jaké míry musí přijímat krutý osud, aby se mu dostalo milosti boží?“ Dalším důkazem náklonnosti Boha je přítomnost pomateného Giopa, který jednou za čas obchází statek. Jak pravila vdova Runková: „Takové ubohé duše, které nic nemají, jsou Pánu nejbližší“. Na přítomnost Giopa lze nazírat jako na Blahoslaveného, chudého na duchu, ale připraveného přijmout boží království.

L'albero_degli_Zoccoli_El_tampinamént_de_Stefano

Obyvatelé statku jsou sice nuzní, ale většinou duchem bohatí. Film se zaměřuje na maličkosti a detaily jako je volání dětí jara, pohádky dědečka Anselma a sázení rajčat, dovádění v seně, společné sedánky ve stodole a vyprávění příběhů, které stačí bezzemkům ke štěstí a radosti. Musejí projít strastmi života, vybrat si těsnou bránu, kterou projdou, neboť brána široká a prostorná je ta, která vede k záhubě, ale úzká a těsná brána vede k posmrtnému životu v ráji nebeském. Ať už je krutý Ermanno Olmi nebo Bůh, ani jeden z nich nenechá podlehnout své děti nepravostem. Nechávají je sice svému osudu, ale každého podle jejich skutků, těch dobrých i špatných. Dějově film nevyniká hlavním příběhem. Epizody se mění podle střídajících se ročních období bez hierarchizace. Scény doprovází Bachovy varhanní skladby, kompozičně těžké, ale dodávají filmu už zmíněný nádech spirituality, ke kterému Olmi záměrně odkazuje.

Zajímavým prvkem filmu je odvíjející se příběh zamilovaného Stefana a Magdaleny, kteří spolu uzavřou sňatek manželský, aniž by si spolu vyměnily více než pár slov. Též jsou Bohem obdarováni a to v podobě nevlastního dítěte. Avšak dostávají zároveň s ním právo na pravidelnou rentu, která může být pro chudé rodiny velkým darem. Muž a žena jsou natolik počestní, že skutečně až do jejich svatby nedojde k hlubšímu fyzickému sblížení, což je v dnešní době téměř nepředstavitelné. Při cestě do Milána uvidí s další posádkou lodi za kopcem kouř, zřejmě hořící statek nebo výstraha vojáků civilnímu obyvatelstvu. Jeden z cestujících pronáší téměř nadčasovou myšlenku, že lidé ztrácejí víru a už k sobě nemají ohledy. Celý film lze chápat jako výzvu k pokoření člověka Bohu, ale i uvědomění si zatracovaných humánních hodnot, především pro dnešního diváka.

Strom na dřeváky může být čten spíše jako poezie než próza s hlavním příběhem. Sled obrazů je řadou měnících se metafor o životě člověka, náklonnosti k ostatním lidem, boží všeobjímající lásce a lidském porozumění. Když selžou všechny ostatní možnosti, víra se stává nadějí a propast v člověku může vyplnit jen Bůh.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Itálie / Francie, 1978, 170 min
Režie:
Ermanno Olmi
Scénář: Ermanno Olmi
Kamera: Ermanno Olmi
Hrají: Luigi Ornaghi, Francesca Moriggi, Omar Brignoli, Felice Cervi, Antonio Ferrari, Teresa Brescianini, Giuseppe Brignoli, Carlo Rota, Pasqualina Brolis, Massimo Fratus, Francesca Villa, Maria Grazia Caroli, Battista Trevaini, Giuseppina Langalelli, Lorenzo Pedroni, Pierangelo Bertoli, Brunella Migliaccio, Giacomo Cavalleri

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště