Těžší než umírat je žít jako nikdy – esej
Sledovat film Jako nikdy se podobá spíše poslechu písně beze slov nebo analýze pointilistického obrazu než tradičnímu kinematografickému zážitku, žádajícímu si i po dlouhých minutách alespoň minimální konfrontaci protistran. Jistých střetů se nám sice dostává, ty však nikdy nenarušují těžkopádně pomalé tempo filmu kopírujícího postupný proces umírání malíře, o něhož pečují na první pohled dvě zcela charakterově odlišné ženy. Výsledný dojem přichází až v celku díla, kdy postupné vysvětlování emocionálních stavů postav vytváří procítěnou mozaiku života, do které zapadá každý záběr podobně jako takty do partitury, ohraničené svítáním nového dne v ateliéru malíře. Anděl nad postelí, padající štětce člověka, který již nikdy nebude tvořit, nebo zničený budík jako atributy smrti jsou jen malými tečkami v obraze namalovaném na filmovém plátně, a přitom všechny stejně důležité spolu s každým vyřčeným slovem postav.
Po prozaickém vstupu, kdy se Karla (Petra Špalková) a Vladimír (Jiří Schmitzer) procházejí po lese za zvuku ptáků a smyčcové hudby, usedají do trávy a sledují okolí, které však divák nevidí. Následuje výměna několika slov, za nimiž se skrývá prožitý intimní vztah, ale i hořká pachuť, že si ti dva tak nějak zůstali, což však neznamená, že by k sobě již nic necítili. Po návratu se seznamujeme s další postavou trojúhelníku, Jarunou (Taťjana Medvecká), jejíž projev dává tušit, že právě tohle byla malířova poslední procházka a tedy i poslední záblesk naděje, který vystřídá proces umírání. Co se stane, je vyřčeno, co bude následovat, nezávisí na tom, co divák uvidí, ale jak nahlédne pod povrch prožitých osudů. Mezi ženami panuje napětí, které postupně opadá spolu se smířením s Vladimírovým neodvratným odchodem. Pokusy nemocného malíře o komunikaci se regulují na bezmocné projevy vzteku a ironie. Každá situace, podněcující vzájemné napadání a hlasité urážky, nepřesahuje únosnou mez ani nevyvolává emoce klesající k laciné sentimentalitě. S pokročilým stádiem nemoci se Vladimírova postava odebírá do ústraní a veškerá tíha přechází na jeho ženy a syna Tomáše (Marek Němec), který se rozhodne zůstat nějakou dobu v domě svého otce s přítelkyní.
Nástup ukřivděného syna otevírá novou vztahovou smyčku, která má v počátku šanci být rozuzlena, a to v dobrém smyslu, podobně jako u malířových milenek. Zatímco Karla s Jarunou pochopily, že řešit minulost s Vladimírem a tím procházet jakousi očistou, je nesmyslným krokem, pro syna je otcova nikdy nevyslovená omluva za roky ukřivděného strádání neakceptovatelná. S nástupem Tomáše na scénu je zarážející, proč jej Marek Němec hraje až nepřirozeně strojeným dojmem. Je to výsada současných herců seriálového typu, nebo lze tento prohřešek pominout? Opravdu není jeho teatrálnost jen líbivou přehlídkou hysterických výstupů, ale přesně koresponduje s Tomášovou lživou představou o sobě samém. Kritizuje svého otce, ale přitom by chtěl „zářit“ jako on v době největší životní síly. Zatímco ženy v poklidu jedí zapečené brambory, neboť především samy v sobě vyřešily minulé křivdy nebo oželely nenávratné chvíle s tím, koho milovaly, Tomáš v sobě pokoru zkrátka nenalezne a z boje odchází poražen. To hrozí také divákovi, nevěnuje-li filmu dostatečnou pozornost. Snímek Jako nikdy nedává nikomu zážitek zadarmo a přímo vyzývá k zamyšlení. Vede nás prostřednictvím nejrůznějších banálně se tvářících indicií k poznání, že smrt sice může být koncem, ale mnohem horší je, když se koncem stává pro ty, kteří na světě ještě zůstávají a nenacházejí smíření.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Zdeněk Tyc
Scénář: Markéta Bidlasová, Zdeněk Tyc
Kamera: Patrik Hoznauer
Hudba: Zdeněk Král
Hrají: Petra Špalková, Taťjana Medvecká, Jiří Schmitzer, Marek Němec, Luboš Veselý, Marek Taclík, Jana Pidrmanová, Zdeněk Palusga, Pavla Beretová, Leoš Noha, Roman Slovák, Štefan Capko, Tomáš Pavelka, Marie Štípková
