The Last of Us – Dokonalé, ale zfilmovatelné? – zamyšlení

 Před více než měsícem se objevila informace, že studio Sony nepokročilo dál v předprodukční, natož pak v produkční fázi vývoje filmové adaptace hry The Last of Us (TLoU) a vše zůstává v tuto chvíli pouze ve formě scénáře, který musel/musí být Samem Druckmannem, režisérem a scenáristou samotné hry, přepracován. O tom, proč se studio pohybuje prozatím v této bezvýchodné situaci, se víc neví, ani další aktivita spojená s přípravami na natáčení není známá. Stejně tak nebylo potvrzeno, jestli skutečně hlavní mladou hrdinku Ellie ztvární herečka slavná díky roli v seriálu Hra o trůny Maisie Williams. Jedna věc je však zcela evidentní – byla by nepopsatelná škoda, až dokonce zločin, kdyby film nevznikl a herní příběh by se nedostal nejen ke skalním fanouškům, ale také ke všem milovníkům postapokalyptického žánru a těm, kteří se chtějí nechat unést poutavým napínavým dějem nabízeným promakanou hrou. V tom je The Last of Us dokonalost sama.

Ale možná, že to je hlavním problémem celého projektu. Příběh hry je příliš vynikající a scény, které byly natáčeny se skutečnými herci, natolik uvěřitelné, že není co točit nového. Co tedy s filmem, který má všechny předpoklady k tomu být z principu horší, než samotná hra, jež už je vlastně takovým filmovým kolosem, který odzbrojí skvělými scénami tvořícími samostatný nosný rámec vyprávění?  Tato úvaha a tak trochu i glorifikace v jednom nemá za cíl zaobírat se funkčností herních principů nebo linearitou světa, to už udělali dávno jiní a lépe. I když je pravda, že pro PlayStation 3 (teď už i PS4) nemohlo studio Naughty Dog vymyslet lepší kompenzaci (společně se sérií Uncharted) ve světě konzolí. Cílem eseje je předložit jakési zamyšlení nad TLoU jako inspiračním filmovým zdrojem a jeho adaptovatelností na plátno, což sebou nese několik rozporuplných konstatování. Na jedné straně by byla škoda filmu, který by nevznikl, ale kdo ví, jestli se ho fanoušci skutečně dočkají. Na straně druhé však budoucí filmová adaptace nemá víc co nabídnout, než už se o to pokusily krátkometrážní amatérské a fanouškovské Youtube počiny, které zachovávají temnou atmosféru zpustošeného světa a nebojí se ani existenciálních úvah o smyslu boje za zachování života přeživších, kteří nic nemají a nikomu nemohou věřit, čímž prohlubují beznadějnost lidstva čelit neustupující nákaze.

screenshot_ps4_the_last_of_us_remastered_2_74038

Jako například tyto amatérské pokusy. Obraz není dokonalý, kamera je místy rozostřená i roztřesená zároveň, ale to všechno jenom podtrhuje strach a šílenství lidí nacházejících se v krajní situaci. Ocitli se v temné době, na špatném místě, ve světě beznaděje a neustálého boje. Nejlépe to vystihuje Joel na konci samotné hry: „Já už se rvu o přežití pěkně dlouho…“ Přesněji dvacet let od vypuknutí nákazy, a to už je sakra nějaká doba, aby všem mohlo být jasné, že bezstarostný život je nenávratně pryč a naděje na zlepšení sahají jenom tam, kde není nikdo, kdo by vás chtěl nakazit, okrást, zavraždit, znásilnit nebo jinak zneužít:



Příběh protřelého a cynického Joela a čtrnáctileté dívky Ellie je dojímavý i drsný zároveň. Společně se vydávají napříč Spojenými státy, aby našli skupinu Světlonošů, jejichž vůdkyně Marlene věří, že Ellie může být klíčem k záchraně lidské rasy. Je totiž jediná imunní osoba, která kdy přežila kousnutí infikovaným. Z houby prorůstající mozkem děvčete může být vyrobena vakcína. A tak Joel a Ellie během čtyř ročních období své cesty za nadějí čelí nejen armádě, vytvářející nový regulační systém, a nakaženým, ale potýkají se také s bandity upřednostňujícími právo na život silnějšího, a dokonce i se samotnými Světlonoši. Po smrti Joelovy dcery Sáry se Ellie po dlouhé době stává jeho hlubším smyslem „rvaní se o přežití“. Ač se Joel zpočátku snaží nevytvořit si žádný vztah typu otec – dcera, s každým dalším obdobím a s každou zvládnutou peripetií se nevyhne sympatiím k hubaté Ellie. Kromě Joelova vzhledu, kdy je jasně vidět postupné stárnutí s přibývajícími šedinami a vráskami (ta hra je vážně skvěle propracovaná!), se mění také rétorika mezi oběma postavami a ke konci hry spolu mluví o věcech, které byly dřív pro oba tabu. Hra však nabízí také globálnější otázky: je člověk povinen zachránit lidstvo/svět a obětovat milovaného člověka, anebo je správné upřednostnit vlastní osud po boku osoby, která se stává smyslem života? A zaslouží si „ti poslední z nás“, kteří ještě žijí, naději na lepší zítřky po tom všem prožitém utrpení? Podle Joela asi moc ne.

the-last-of-us-1

Součástí vývoje hry bylo natáčení se skutečnými herci metodou motion capture. Pohyby úst postav se poté animovaly dodatečně. Většina herců je velmi podobná svým postavám, což je u subjektů převáděných na digitál logické. Proč hovořit o něčem tak zřejmém? Protože tohle je ten nejlepší před-vybraný casting pro film, jaký si kdy Sony mohlo přát. Většina herců-dabérů přesně odpovídá svým postavám, nejlépe jsou na tom W. Earl Brown jako samotářsky Bill, Amie Wersching hrající parťačku Tess, Brandon Scott i Nadji Jeter ztvárňující bratry Henryho a Sama, nesmím zapomenout ani na Nolana Northa akka ďábelského Davida a na Jeffreyho Pierce jako Joelova bratra Tommyho či jeho manželku Mariu ztvárněnou Ashley Scott a samozřejmě Merle Dandridge výborně hrající tajemnou a rozporuplnou Marlene, a tak by šlo pokračovat donekonečna. Vlastně všichni by ve filmové adaptaci mohli zcela dostát svým rolím, bohužel až na ústřední dva hrdiny. A to je ohromná škoda, leč vždycky to prostě nevyjde.

Ellie a kun

Troy Baker má úžasný hlas a namluvil/zahrál nejednu herní postavu, ale je příliš mladý, ovšem jako mladší verze Joela by ještě ušel. Největší problém nastává s postavou Ellie. Ashley Johnson je oproti Troyovi zase „moc“ stará na roli čtrnáctileté Ellie, která je svým vzhledem spíš podobná Ellen Page. Bohužel i Ellen má na tuto roli také svůj věk, ač vypadá stále velmi mladě. Ellen je vůbec taková univerzální osobnost hodící se jako inspirační zdroj pro herní svět (Jodie v Beyond: Two Souls), ale i pro roli mladé dívky, která může být klidně starší, ovšem díky jejímu vzezření by jí nikdo vyšší věk nehádal. Nevysvětlitelnou volbou se stává Maisie Williams. Je-li to pravda, pak R.I.P. TLoU, neboť Maisie nemá lehkost a nutnou vyzáblost Ellie, ani se typově neblíží Ellen Page, ač se někteří její příznivci snaží přesvědčit o opaku.

Nejvíce připomíná Maisie Ellie v této scéně, což je ale jediná scéna/fotka, na které tak vypadá, avšak ne typově, nýbrž díky luku, se kterým se umí ohánět i Ellie v TLoU:

  Ellie Maisie

Snaha je, ale…

Maisie-Williams-Ellie

…proti tomuhle je výběr Maisie trochu vedle. Ellie má zkrátka zůstat Ellie, je to jeden z faktorů, které dělá TLoU „atraktivní“ a uspokojující:

2faefd533690da40be3953352dfe0b49

Nabízí se otázka, proč by herečka nemohla být trochu jiný typ? Souvisí to s výše řečeným, ta hra už je v cutscénách/interaktivních scénách a dalších naskriptovaných pasážích s Ellie dokonalá tak, jak je, a k tomu patří i vzezření postav. Jedno nedokáže být odděleno od druhého. Výběr správné herečky je zkrátka klíčový. Máte-li ale tip, kdo by se hodil na postavu Ellie, uvítám jakýkoliv komentář nebo fotografii. Mojí favoritkou je Mackenzie Foy, tohoto času patnáctiletá, která si střihla roli mladinké Murph ve sci-fi snímku Interstellar.

Kromě amatérských filmů lze nalézt „amatérské“ sestřihy hry jako filmu. Ale jakého! Složí-li se hodina a půl cutscén, tedy těch, které fungují jako hrané party, vznikne už pěkně slušný celovečerní film, ale chybí samozřejmě lineární přechody od jedné scény ke druhé a orientace v herním světě, proč a kde se postavy nacházejí a co tomu předcházelo. Všechny tyto cutscény jsou však naprosto dostačující a není nic, co by mohlo být ubráno nebo změněno, natož jinak nafilmováno. Proč, když už to jednou dokonalé je? Přidají-li se ke cutscénám přímo naskriptované rozhovory a zajímavé situace během hraní, které vypovídají o stavu světa a životě v něm dvacet let po vypuknutí nákazy, plus eliminování banditů a nakažených i neopomíjené lootování, prohledávání a neoddělitelné stealth prvky, vyjde natažení filmu na nějaké tři a půl hodiny. Aby přechody od jedné scény ke druhé byly plynulé a vystižení detailního rozkladu a zpustošení mělo pomalé tempo podobné Stalkerovi, vyšel by výsledný snímek na nějaké čtyři a půl hodiny, chtěli-li bychom být opravdu důslední. Přesto to není všechno.

original

Jenomže pak je tady ještě DLC: Left Behind, a to už je opravdový oříšek pro fajnšmekry. Každý, kdo viděl DLC, si nedokáže představit, že by ve výsledném filmu nefiguroval příběh Ellie a její kamarádky Riley, který odkrývá Elliinu silnou motivaci, proč chce za každou cenu dojít ke Světlonošům, i přes hrůzy, které na cestě prožije, i přesto, že Joel navrhuje, aby zůstali jako rodina u jeho bratra Tommyho v komunitě, která dokáže navázat na starý život blížící se tomu před katastrofou infikace. Retrospektiva uvnitř filmu by umožnila pochopit, proč Ellie tak urputně bojuje, ale i to, proč jí Joel na konci hry lže. Jistěže, ze samotné hry lze také vše pochopit, ale DLC je dalším styčným bodem budujícím komplexnost celého světa i charakterů postav, které si to zaslouží. U The Last of Us se jde v každém směru do hloubky, akce se střídá s ponurou temnou atmosférou, postavy se vyvíjejí, beznadějnost přituhuje, paralely s Joelovou dcerou Sárou a Ellie hru otevírají a uzavírají.

Left Behind

Do toho všeho do příběhu Joela a Ellie vstupují krátké mini-příběhy lidí, kteří nákaze podlehli, jejichž zprávy se nacházejí v jednotlivých prostředích (domech, zákoutích, u infikovaných aj.) – k nejsilnějším patří příběh Ishe, ostříleného samotáře, který apokalypsu přečkal na lodi, ale po návratu na pevninu zjistil, že samota je to nejhorší, co může být. Vytvořil komunitu zájemců, kteří se společně naučili žít i s dětmi v kanalizaci, aby unikli nejen infikovaným, ale i banditům terorizujícím jejich nedalekou vesnici. Vše vypadalo, že i v nehostinných podmínkách lze žít šťastný život s lidmi, kteří si navzájem pomáhají. Jenomže pak někdo nechá dveře od vstupu do kanalizace otevřené a… Nejzajímavější na tomto příběhu je, že zároveň sledujeme dvě propojující se linie, Ishe a jeho zpráv od návratu na břeh až po vypuknutí pekla uvnitř a poté ostatních přeživších, jejichž zprávy se však objevují v opačném pořadí – od vypuknutí nákazy v kanalizaci, přes euforické chvíle s rodinou, až po prvotní úvahy o tom, mají-li zůstat ve svých domovech nebo se přidat k Ishovi.

maxresdefault

Podtrženo a sečteno, i s mini-příběhy a s DLC momenty, i DLC mini-příběhy, vychází pomyslný film na nějakých pět a půl až šest hodin, až by tvůrci koprodukčního televizního filmu Mojžíš (1974) mohli zezelenat závistí. TLoU není vyloženě nezfilmovatelný počin, spíše nabízí příliš komplexní příběh odehrávající se kromě cutscén během samotného hraní. Je akční i komorní zároveň. Nabízí různé strategie zabíjení nebo schovávání, ale i hlubší filozofická témata s morálním přesahem. Ukazuje zkázu lidstva i naivitu mladé Ellie, která se nikdy nedostala z karanténní oblasti města Boston a nezná mnoho věcí, které jsou pro nás samozřejmé. Je těžké umět si představit, jak by reagoval člověk neznalý (pop)kultury současnosti na věci vlastně v budoucnosti, kdy ztratily svou cenu a nemá smysl se jimi zabývat. Úžasná je například scéna, kdy si Ellie prohlíží plakát filmové hvězdy, štíhlé ženy v upnutých sexy šatech, a diví se tomu, jak vypadá.  Na to jí Joel odpoví, že tak určitě vypadat chtěla a držela diety. To Ellie vůbec nechápe, protože v její době, v níž se narodila, je jídlo vzácné a každý se může utlouct po tom, aby nějaké získal/sebral/ukradl. Stejně tak nechápe, proč se dřív ženy fintily, aby vypadaly hezky, když dnes jde hlavně o to umět zacházet se zbraní, ubránit se – prostě přežít. Jsou to kouzelné momenty a byla by škoda, kdyby se do filmu nedostaly jako spousta dalších věcí i maličkostí, které dělají The Last of Us jedinečným.

TLOU-sub-1

Co tedy s tím? Setkala jsem se s návrhem nevytvářet celovečerní film, ale rovnou seriál. Však let’s playe dnes také slouží pomalu jako náhrada seriálů a TLoU by pro to mohlo být přímo ideální. Možná by to ale nefungovalo tak, jako taktéž postapokalyptická série Walking Dead. Tento seriál i hra má svoje vlastní fanoušky a v mnohém se liší, je to tedy nejlepší příklad toho, jak tento žánr ve dvou různých médiích rozdílně funguje. Film/seriál vzniklý podle hry/her Walkind Dead by byl mnohem komornější se zaměřením na vypjaté rozhovory a z nich pramenící akce, The Last of Us je zcela jiné a hlavně není typickou interaktivní hrou, které nabízí zrovna Telltale. Navíc by v TLoU seriálu nevynikly čtyři roční období s jasně stanovenými přechody, zatímco na dva filmy vychází po dvou ročních obdobích, což by i v poměru akce, napětí a vedlejších linií vycházelo. Vzhledem k průměrné době hraní pohybující se kolem třinácti hodin, je pět a půl hodiny ještě stále hravě rozdělitelné na dva dvou a půlhodinové filmy, které by oproti seriálu tolik neničily či nepřerušovaly návaznost a napětí by stále gradovalo a oscilovalo mezi dobami klidu a vyhrocenými scénami. The Last of Us je dokonalé svou komplexností, jedinečností příběhu a dostačující mírou akce i stealthu, což však nikterak nepřehání, naopak je místy mnohem pomalejší až „meditující“ nad osudy hlavních hrdinů a byla by veliká škoda přijít třeba jen o kousek toho, co dělá The Last of Us naprosto dokonalým dílem.

Květen 13, 2016

Štítky:, , ,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *