The Slender Man (2013) –Studio Super Movie Bros. dokáže excelentně zhanobit Slendyho a otrávit fanoušky – recenze
Když uživatel internetového fóra Something Awful Victor Surge vytvořil v roce 2009 smyšlenou postavu Slender Mana, jistě netušil, že právě zažehl plamen nového převážně internetového fenoménu, který dodnes vzbuzuje nadšení mezi příznivci hororového žánru, ať už ve výtvarné, literární, herní nebo filmové kultuře. Nepřirozeně vyzáblý vysoký muž v černém obleku s červenou kravatou, bílým prázdným obličejem a chapadlovitýma rukama (jichž může být i několik) by však kromě několika fan fiction a creepypasta děsivých příběhů kolujících po internetu a doprovázených fan arty nedošel takové popularity bez zásadního zlomu, který nastal v roce 2012. V červnu tohoto roku vydalo studio Parsec Productions nezávislou počítačovou hru Slender: The Eight Pages jako survival horor, který tímto „potvrdil“ a vepsal do vědomí široké veřejnosti jasnou podobu Slender Mana, jeho schopnost teleportace i rozpoznávání Slender Manovy přítomnosti zrněním obrazovky. Zároveň ustanovil uzavřený fikční svět temného lesa, v němž je hráč nucen se pohybovat. Taktéž nesmí být zapomenuto na Youtube video sérii Marble Hornets vytvořenou po zrodu fiktivního Slender Mana Troyem Wagnerem již roku 2009, která měla později na hororovou atmosféru hry i na konkrétní herní estetiku částečný vliv, ale až sama hra zásadně zněkolikanásobila příliv Slender Manových fanoušků. Pro uzavření kruhu by bylo dobré podotknout, že Markus Persson, tvůrce hry Minecraft, v roce 2011 přidal nový mob připomínající Slender Manovu vyzáblou postavu, avšak změnil název na Enderman.
Cesta „celebrity“ Slender Mana logicky směřovala k filmu, což bylo jen otázkou času. Může si to dovolit už proto, že došlo k vytvoření několika typů četných skupin fanoušků, kteří se transformují do potencionálních filmových diváků. A ti si nenechají ujít příběh o někom, kdo je jim přece tak známý, ale přesto mysticky tajemný, což je jeho největší a nejcennější premisou. Především velkou skupinu tvoří samotní hráči Slender Mana, a to nejenom původní hry, ale také Slender: The Arrival a několika dalších map vnášejících Slendyho do jiných uzavřených prostředí, takže les může být nahrazen vnitřkem továrny, sanatoriem, živými keři, hotelovými pokoji atd. Z této skupiny patří velký dík především youtuberům, na jejichž činnost navazuje další početná fanouškovská skupina, což jsou diváci let’s playů a gameplayů, kteří přes oblíbeného youtubera získávají povědomí o Slender Manovi, anebo to jsou přímo nadšenci hororových her. Třetí velkou skupinu tvoří fanoušci literárního či filmového hororového žánru, z nichž někteří nemusí mít o Slender Manovi ani tušení, pouze se mohou dostat k filmům, které o Slendym vznikly (prozatím devět, z nichž je osm krátkometrážních, včetně těch, které jsou součástí televizních sérií). Pro srovnání budou fanoušci v případě devítiminutového PROXY: A Slender Man Story (2012), natočeného Michaelem Dahlquistem, evidentně nadšeni z hororové atmosféry, svízelného závěru, klasických „lekaček“ a estetiky hnusu, která se nápadně blíží Texaskému masakru motorovou pilou, zatímco u novějšího počinu Aje Meadowse The Slender Man (2013) je vyloučena jakákoliv možnost pochopení, ale není to tím, že by celá „slendermanovská kultura“ byla už tak rozvitá a komplikovaná, že ji jedinec nedokáže pobrat, pouze je film rádoby o Slendym brutálně amatérsky natočen, až przní vše, co kdy o něm bylo vytvořeno a mělo to nějakou úroveň, což je prakticky vše kromě recenzovaného filmu.
Nikde není samozřejmě vyloučeno, že by se zmíněné fanouškovské skupiny nemohly překrývat a youtuber by nemohl být i fanouškem filmových hororů. Nabízí se tu množství kombinací, ale hlavním sdělením je, že kdokoliv, kdo Slendyho zná, ale i ten, kdo o něm nikdy neslyšel, nemůže být v žádném případě spokojen s filmem The Slender Man. Ale zatímco fanoušci Slendyho jsou, ač otráveni, ochotni připustit možnost, že příště už to vyjde a Slendymu se dostane důstojného celovečerního filmu, ostatní mohou mnohem snadněji a s minimem tolerance Slendyho odepsat. A to by si nezasloužil, zvlášť když se na rok 2016 (někde je uváděno 2015) chystá další slendermanovský film, který by se měl atmosférou přiblížit herní sérii, nebo alespoň nejoblíbenější hře Slender: The Eight Pages, což je pro Slendyho klíčové. Chce-li uspět, pak právě hra, jak již bylo řečeno, nabídla estetický koncept i prostor pro mnohé fantazie, které o postavě vyzáblého muže kolují. Jednou z nich je, že dobře situovaného muže oblékajícího se výhradně formálně opustila/podvedla přítelkyně a rázem se z něho stal Slender Man, což by vysvětloval, proč je ve hře hlavní protagonistkou žena, kterou Slendy pronásleduje, protože mu připomíná jeho dávnou lásku. To je však jedno z možných vysvětlení platných pro hru, u filmu lze souvislost Slendyho s postavami hledat jen stěží.
Filmem je vytvářen dojem, že se jedná o něco nezávislého, přesně stavěného pro fanoušky hororů a s originálním příběhem, ale už to nedokáže vysvětlit, že se natáčelo evidentně dětským kaleidoskopem, obraz je rozostřen, místy rozklepán a úhly kamery jsou mnohdy bizarní a navíc někdy nedávají žádný smysl. Celý film by se dal označit za „film ve filmu“, kde každý z nějakého důvodu musí natáčet své konání na kameru a kromě hlavní hrdinky není tato motivace nijak sdělena. Emma Andersová, manželka Chase (který vypadá jako Slender Man, ale není Slender Man!), se rozhodne natočit jako školní projekt pátrání po nevysvětlitelných únosech dětí, čímž narazí na stopu Slender Mana, ale taky na Kylea Hudsona, který explicitně děti unáší, a proto se příběh zaměřuje především na něho, ač to nikoho nezajímá. Vzniká zde tedy něco, co by se dalo označit jako detektivka, ale ihned od začátku je jasné, kdo unáší děti v současnosti (Kyle), takže se nejedná o spoiler, ale holé konstatování faktu, aby mohlo být vůbec pochopeno, o čem ten film není. Není o Slendym, ačkoliv tam Slendy párkrát zabliká a zase zmizí. Emma tedy pátrá po informacích s manželem. Zároveň detektiv Hank Bennett pátrá po Kyleovi a taktéž si vše natáčí na kameru, ale proč, to už zůstává divákovi utajeno. Mezitím Kyle unáší děti, kterým vyhrožuje: „Zabiju tvoji maminku a tatínka“ a vše si natáčí na kameru, což už vůbec nedává smysl. Vlastně jeden by tu byl, ale dá hodně práce to pochopit. Point of view kamery má symbolizovat first person side ve hře a v lese se to i místy daří, avšak právě ten „herní náboj“ tyto situace nemají, a proto zůstává pouze dojem, že si někdo něco natáčí a divák musí přemítat, proč by to sakra dělal, navíc, když jde místy o život?
Emma je dokonce tak pilná studentka, že ve scéně, kde se jí podaří rozvázat sebe i Chase ve sklepě po chycení Kylem (který jí vyhrožuje: „Zabiju tvou maminku a tatínka“, ačkoliv Emma už rozhodně žádné dítě není), svědomitě bere kameru a za běhu lesem natáčí Chase zvracejícího krev, aby jí nic neuniklo. Ale není to záměr, pohled přes kameru má vypadat hororově, jenomže vzhledem k proběhnuvším událostem se musí divák ptát, proč neběží, proč se zdržuje natáčením? Záběry ze všech tří kamer a dokonce neidentifikovatelných jiných kamer, které jsou na určitých místech jenom proto, aby tento dojem neustálého natáčení filmu ve filmu plynně zachovaly, dodávají snímku místy záměrný dokumentární ráz, kterým by se chtěl film přiblížit Záhadě Blair Witch. Avšak některé úhly jsou voleny tak nešťastně, že třeba scéna rozhovoru detektiva s manželkou spíš působí, jako kdyby někdo chtěl původně natočit Rychlý prachy jako nepovedený slasher a k tomu se inspiroval Skrytou kamerou. Od nikdy nevytvořeného hororového napětí se film přesouvá do komediální roviny, ale až v polovině, takže díky vše obestírající nudě bez patřičného napětí a bez Slendyho mnoho diváků film nedokouká. Je to škoda, neboť i dialogy postupem času stojí za to. Například Emma v jedné scéně hovoří, že by měla zajet do školy, protože by tam mohla být stopa po zmizelých dětech. Náhle se Emma s Chasem ocitají u školy, kde probíhá následující dialog. Chase: „Proč jsme u školy?“ Emma: „Nevím.“ Chase: „Tak pojďme.“ A skutečně vyjdou na školní pozemky, kde párkrát zabliká obrazovka, ale Slendy se neobjeví a nikdy víc se sem děj nevrátí. Vše má vysvětlit fakt, že Kyleovi někdo unesl syna Dannyho, ten někdo je/má být Slender Man, a tak se (ne)logicky (?) Kyle rozhodne unášet další děti, aby je Slendy zase unesl a on ho natočil. Pravděpodobně, ale vysvětlení se nikdo nedočká. Řádění Kyla má být hrozné, ale únosy Slender Manem také, avšak právě zde má fanoušek navrch a přeje úspěch Slendymu. Anebo by mu úspěch přál, kdyby tam Slendy vůbec byl.
Protože film The Slender Man měl ambice vše vložit do nepochopitelně propojeného příběhu, paradoxně naprosto nesmyslně eliminoval postavu Slender Mana. V celém filmu je zhruba 26 vteřin věnováno Slendymu, zatímco půlminuta se věnuje zrnění obrazovky, aby bylo náležitě upozorněno na inspiraci hrou. K zrnění dochází asi desetkrát, avšak minimálně pětkrát k takové motivaci není důvod (viz. scéna s Chasem a Emmou u školy) a úporná snaha navázat na to, co mají fanoušci rádi, vyznívá směšně. Na vině je přímo spol. Super Movie. Bros., která sice pochopila sílu rychle se šířícího virálu, který dokáže udělat reklamu a zajistit zákazníky, ale už zapomněli, že životnost filmu je oproti hře podstatně menší, zvlášť když je tak nudný, že většina fanoušků jej vypne po několika minutách. Protože se ze Slender Mana stala značka a jeho přímé použití by bylo moc okaté, slouží film jako jakési lákadlo pro vehnání lepšího světla na studio Super Movie Bros., které se tváří milosrdně samaritánsky a vesele film postuje, nabízí zdarma ke stažení a lze jej sledovat na různých stránkách online, přičemž Youtube není výjimkou. Ale nemá význam o nějaké filmové fantazii kolem Slender Mana a konstrukci příběhu s ním vůbec mluvit, když hlavní atrakce útlého muže ve smokingu byla zcela podrobena neumětelské devastaci.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: A. J. Meadows
Hrají: Adam Hartley, Madeleine Rouse, Eric Warrington
