Transcendence – Láska vs. věda – recenze
V kinech od: 17.4.2014
Renomovaný kameraman Wally Pfister, nyní zařadivší se do stejné kategorie jako jeho stálý spolupracovník Christopher Nolan, započal svou režijní kariéru vskutku ambiciózním způsobem. To učinil vstupem na v současné době jedno z nejoblíbenějších tematických polí vlivných hollywoodských režisérů: umělé inteligence. Pfister se se svou Transcendencí zařazuje po bok jmen jako je Andy a Lana Wachovští s trilogií Matrix (1999-2003), Steven Spielberg se svým A.I. Umělá Inteligence (2003) či Joseph Kosinski s pokračováním „protokyberpunkového“ Trona (1982) Stevena Lisbergera s názvem Tron: Legacy (2010). Takové srovnání je ovšem čistě povrchní a jedná se čistě jen o žánrově kontextové vymezení. Nehledě na fakt, že výběr výše zmíněných filmů je čistě nahodilý. Co nejobecněji se ale můžeme ptát na otázku: v čem je Pfister jiný, resp. do jaké míry se vydává vlastní cestou žánrového uchopení? Pro začátek nám vystačí jediná indicie: jinakost v Transcendenci tkví v technokratickém „romantismu“. Láska k vědě je tu totiž ve stejně důležitá jako láska k člověku.
Jenže láska se v Transcendenci stává zhoubnou a doslova se přeměňuje v závislost. Právě hlavní postava profesor Will Caster (Johnny Depp) je hlavním původcem tohoto procesu. Jednak bezmezně miluje svou ženu Evelyn (Rebecca Hall), zároveň je ovšem posedlý touhou vytvořit, člověku vyrovnanou, formu umělé inteligence. Oba „předměty“ směřování Casterových citů se ovšem navzájem neeleminují. Právě Evelyn je mu v jeho vědeckém bádání – jako jeho spolupracovnice – významnou podporou. Chuť vylepšovat svět pomocí takového projektu, který převrátí veškeré dosud platné zkoumání naruby se ovšem Casterovi stane osudným. Otráven poloniem už projekt nestíhá dokončit a o zpečetění jeho osudu není pochyb. Ke slovu přichází opět láska: Evelyn přichází se spásným, a stejně tak i nebezpečným nápadem. Totiž „převést“ Willovu osobnost přímo do systému, jenž vytvářel. V tu chvíli začínáme hovořit o závislosti. Kooperace Willova vědomí a parainteligentního stroje začne mít nebezpečné důsledky.
Samotná přeměna lásky k závislosti (jako její patologické odchylce) je ovšem v Transcendenci velmi nezřetelná. Klíčem k tomuto procesu je jednání obou hlavní postav. Zatímco Evelyn ve svém žalu preferuje potřebu vztahu (přesněji řečeno potřebu Casterovy přítomnosti), byť značně nestandardního, Caster 2.0 upřednostňuje výzkumnou sféru. Samozřejmě nelze hovořit o absolutnosti jejich cílů. Evelyn Casterovi ve výzkumu stále pomáhá a Caster je pořád „funkční“ v jejich vztahu. Nutno dodat, že velmi vtipným způsobem: při Evelynině příchodu domů rozsvěcí světla či při večeři napodobuje chroupavý zvuk. Dokonce se dá říci, že se svým suchým humorem Pfister tuto kanonickou scénu z žánru romantického dramatu doslova paroduje. A nejeden si jistě vzpomene, jak dvojník Arnolda Schwarzeneggera večeří namísto svého originálu s rodinou ve filmu 6. den.
Cestu jakési parodie či snad sebeshazovačné komedie ale Transcendence nevyšlapuje. Naopak: Casterova závislost na vědeckém poznání a vylepšování sebe sama se stupňuje. V tu chvíli lze vypozorovat jistou změnu jak z pozice Castera, tak i Evelyn. Evelyn začíná o svých citech vůči Willovi pochybovat a její vztah, resp. názor (se) začíná oslabovat. Ovšem Casterova pozicne sílí a stává se vůči okolnímu světu maligním souborem dat. Do jisté míry se tak jejich cíle rozštěpují. Nakonec nejde o nic jiného, než o souboj inteligence umělé, strojově jednající, a lidské: chybující a prostoupené emocemi.
Součinnost a potažmo střet těchto dvou světů Pfister zvládá, pohříchu ovšem nenabízí nic dalšího. Samozřejmě mu lze přičíst ke cti, že se odvážil chopit se režisérského řemesla. Selhání ovšem přichází s potenciálním překračováním žánrových hranic. Pfisterovi chybí schopnost dále si s filmem jednak pohrávat: samotná dějová gradace je uskutečňována poměrně mechanicky. Odvíjí se totiž jen na podkladě stupňování Casterových činů. Film tak funguje na přímé úměře: čím více se blíží Caster naplnění svého „úkolu“, tím větší ohrožení pro fikční svět existuje. Chybí tomu proslulý „nolanovský“ twist. Takto je Transcendence jen podvojným naplněním žánrových kódů, které chybí přítomnost skutečně vrcholné scény. Hollywoodský standard jak z hlediska sci-fi, tak i z hlediska romance.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Wally Pfister
Scénář: Jack Paglen
Kamera: Jess Hall
Hudba: Mychael Danna
Hrají: Johnny Depp, Morgan Freeman, Kate Mara, Rebecca Hall, Cillian Murphy, Paul Bettany, Cole Hauser, Cory Hardrict, Olivia Dudley, Clifton Collins Jr., Luce Rains, Wallace Langham, Chad Brummett, Josh Stewart
Latest posts by Jaromír Franta (see all)
- Přehled premiér – 8. ledna 2015 - 6.1.2015
- Premiéry – 11. prosince 2014 - 8.12.2014
- Premiéry – 27. listopad 2014 - 24.11.2014