Třicet devět stupňů (39 Steps) – Proti všem za pravdou – kritika

Alfreda Hitchcocka pravděpodobně není potřeba příliš zevrubně představovat. Jeden z nejuznávanějších filmových tvůrců, který si podmanil diváky kultovními snímky jako Vertigo (1958) či Psycho (1960), byl mimo jiné vyhlášený svou prací s napětím a gradováním atmosféry. Tyto aspekty jsou patrné jak ve výše zmíněných počinech, tak i (z dnešního pohledu) v mnohem nenápadnějších snímcích. Jedním z nich je i detektivní film se špionážními prvky 39 stupňů (The 39 Steps) z roku 1935, kterému se bude věnovat tento text. Hitchcock v něm precizně využívá vyprávění silně fixované na perspektivu hlavního hrdiny, postupné dávkování informací a pečlivě dotahuje naznačené motivy do konce.

1935-39-steps-2

Hrdinou snímku je Kanaďan Richard Hannay (Robert Donat), který se v centru Londýna při kabaretním představení zaplete do střetu dvou špionských skupin. Po nečekané střelbě během vystoupení totiž u sebe v bytě ukryje ženu, která mu prozradí hrozbu vyvezení přísně tajných informací mimo Británii. Takřka vzápětí je žena zavražděna a je nucen opustit Londýn a vydat se na cestu, jež vede k vypátrání nepřátelských plánů a očištění svého jména pošpiněného obviněním z vraždy.

Hitchcockova důmyslná práce s rozvržením informací napříč vyprávěním se projevuje už v úvodní sekvenci kabaretního představení, při níž „Pan Paměť“ návštěvníkům odpovídá na otázky jakéhokoliv druhu. Na první pohled bezvýznamný motiv potřebný pouze pro ustanovení hlavní postavy se stává katalyzátorem i završením hlavního narativního oblouku. Nejprve se kabaret stává místem, v němž se spustí řetězec nepředvídaných událostí. Během menší potyčky opilého návštěvníka se strážníkem Hitchcock na okamžik odvrátí divákovu pozornost skrze diskontinuální detail pistole. Díky tomu informuje diváka, že v podniku vystřelila neznámá postava, a podněcuje jeho aktivitu v utváření hypotéz, jaký vliv střelba měla na rozvíjení příběhu.

7786

Při následném hromadném útěku pak Hannay naváže kontakt s unikající ženou (Lucie Mannheim), z níž se posléze stane tajná agentka snažící se překazit vyvezení důležitých informací mimo zemi. Po její vraždě se přesouvá narativní aktivita na do té doby značně pasivního Hannayho, jehož snaha dopátrat se pravdy a přitom vyvrátit obvinění z vraždy představuje narativní oblouk vedoucí až do konce snímku. A právě na konci se navrací motiv představení, v němž hraje hlavní roli opět „Pan Paměť“ představující klíč pro závěrečné rozuzlení. Původně komická a téměř nevýznamná sekvence vázaná k „Panu Paměti“ se tak stává pro vyprávění nepostradatelnou a doplňuje dříve získané informace do konečného celku.

Když jsem v úvodu tohoto textu zmínil, že je vyprávění silně fixováno na Hannayho perspektivu, tak je tomuto přístupu podřízena i distribuce informací posouvajících Hannayho a vyprávění dál. Tyto informace se pak rozdělují na dvě úrovně: a) divák se společně s Hannaym dozvídá skrze novinové výtisky o nalezení mrtvoly v jeho bytě a pátrání, které na něj bylo vyhlášeno, b) Hannay získává informace, které mu pomáhají vypátrat ve Skotsku muže, o němž se zmínila agentka před svou smrtí. Pečlivá kadence zprostředkovaných informací na obou těchto úrovních pak pomáhá Hitchcockovi udržovat vyprávění ve svižném tempu a budovat atmosféru pro závěrečné finále. Díky silné fixaci na perspektivu a vědění hlavní postavy pak režisér využívá prakticky jediného momentu odchýlení od tohoto přístupu jako bodu, v němž nasměruje vyprávění do finále příběhu. Tímto momentem je sekvence, v níž je Hannay na útěku připoután k Pamele (Madeleine Carroll). Ta nevěří jeho verzi o své nevinně a snaží se vymanit z jeho přítomnosti. Když se jí podaří během noci v hotelovém pokoji vytáhnout ruku z policejního náramku, sleduje kamera její pokus o útěk z pokoje ke schodům vedoucím do hotelové vstupní haly. Ze schodů následně v hale uvidí dva muže hledající ji a Hannayho, kteří volají svému šéfovi a baví se mezi sebou o jeho plánech vyvézt důležité informace pryč ze země. Odchylka od fixace na Hannayho a zprostředkování Pamelina nového zjištění pak převrací vývoj vyprávění, přičemž spojuje opoziční linie Hannayho a Pamely do jedné celistvé linie.

Hitchockův detektivní film výborně pracuje s dávkováním informací, čímž v divákovi postupně vytváří napětí a i díky tomu lze v případě 39 stupňů bezpochyby hovořit o neprávem zapomenutém snímku režisérského mistra.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Režie: Alfred Hitchcock
Hudba: Hubert Bath
Hrají: Robert Donat, Madeleine Carroll, Lucie Mannheim, Godfrey Tearle, Peggy Ashcroft, Helen Haye, Frederick Piper, Alfred Hitchcock

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště