Třikrát o krátkém polském filmu – Navždy můj, Polibek, Příběhy z chladírny – Mimo kino
V pozici „mimo kino“ se rozhodně ocitají krátkometrážní filmy. V kinech se s nimi setkáváme minimálně – pryč jsou doby předfilmů či dokonce celých pásem krátkých filmů. Je to přitom škoda, protože právě krátký film často velmi dobře odráží stav určité národní kinematografie. V krátkometrážní produkci posledních tří let výrazně vyniká polský film a právě to doplňuje celkový pohled na polskou kinematografii, která je po několika nevýrazných letech skutečně na vzestupu. Poláci natáčí akční žánrovky, historické spektákly, ale zároveň také nastupuje mladá generace, která ve svých mrazivých dramatech ukazuje démony společnosti. Protože česká distribuce polský film opomíjí (tedy až na legendárního Andrzeje Wajdu), můžeme se tak s ním setkávat pouze na festivalech – letos byla například ve Zlíně celá sekce věnovaná polskému filmu. Pokud nemáme možnost festivaly navštěvovat, nezbývá než poznávat polský film právě skrze krátkometrážní produkci, která je často bezplatně dostupná na internetových distribučních kanálech. Tento text představí tři výrazné zástupce polského krátkého filmu – Navždy můj (Na zawsze moj, Matylda Kawková, 2012), Polibek (Pocałunek, Filip Gieldon, 2013) a Příběhy z chladírny (Opowiesci z chlodni, Grzegorz Jaroszuk, 2011). Všechny filmy je možné zhlédnout online a zároveň všechny se českému publiku představily na nejrůznějších přehlídkách krátkého filmu.
Pokud se podíváme například na české krátké studentské filmy, narazíme na podivnou roztříštěnost, a to i v rámci jedné školy jakou je FAMU. Najít určitou jednotící linii, ať už v tématu či ve stylových podobnostech, je nemožné – studenti si prostě tvoří po svém a výsledky jsou zajímavé, ale také, až na výjimky, problematické. Najít krátký český hraný film, který je dobrý alespoň po technické stránce, se tak stává výzvou. Naopak současný krátký polský film překvapí kompaktností, kdy hlavně filmy z filmové školy v Lodži mají pevnou strukturu, tematickou jednotnost a precizní technické zpracování. Že polský krátký film stojí za to sledovat, dokazují i české filmové festivaly – například poslední dva ročníky Brněnské šestnáctky vyhráli právě Poláci (loni obdrželi i speciální cenu pro polskou kinematografii za mimořádný přínos), tematickou sekci věnoval na začátku roku 2014 polským kraťasům Prague Short Film Fest a i letošní Letní filmová škola uvádí celý jeden blok věnovaný právě krátkým filmům z Polska. V Polsku se prostě děje něco zajímavého a progresivního. Slovní spojení „nová vlna“ může znít jako klišé, ale k Polákům rozhodně sedne, už jen kvůli tomu, že polská kinematografie patří v současnosti k tomu nejlepšímu, co evropská kinematografie nabízí.
Absolventský film Navždy můj Matyldy Kawkové spadá do linie současných polských filmů o mladých dívkách očima mladých režisérek. Téma dospívání a poznávání sebe sama je pro tyto filmy typické. Navždy můj je velmi civilní drama, ničím nepřikrášlené, provokativní a nastolující řadu otázek. Dívku Evu společně s přítelem Jankem pozve postarší pár na večerní návštěvu jejich jachty. Dospívání je zde propojeno s fyzickým aktem prvního sexuálního styku. Hledisko je však zcela dívčí (Evino), což je zdůrazňováno i rámováním záběrů a pohledem kamery, kdy hned několikrát sledujeme důležité detaily přímo Evinýma očima. Film se snaží o stejnou autentičnost, kterou můžeme mít spojenou například s filmy rumunské nové vlny. Navždy můj se ale nesnaží na příkladu jedné dívky vypovídat o stavu společnosti a politické situaci a nejedná se ani o hloubkovou psychologickou sondu – o Evě toho víme stejně na začátku i na konci filmu. Zprostředkovává spíš velmi pohlcující pohled do zmateného období dospívání, velkých očekávání i zklamání, sexuálních poblouznění – a to vše v průběhu jednoho dne/noci. Autentičnosti je dosahováno použitím pouze diegetické hudby a především nejrůznějších zvuků a ruchů přírody včetně nepříjemného ticha. I dialogy jsou velmi minimalistické („Tak co?“ „Co co?“ „Ty víš co!“). Důležitá je ruční kamera, která využívá dlouhých záběrů a často se jen tak líně houpe společně s vlnami jezera či naopak klidně pozoruje první erotické sblížení. Atmosféra je pak velmi napjatá, většina scén se odehrává v noci a dospívání není zábavné a hezké, ale pro mladou hrdinku traumatickou zkušeností.
Filmů tohoto typu se v Polsku objevilo několik a ženy režisérky v Polsku (na rozdíl od České republiky) aktivně nabourávají představy o tom, jak dívky přemýšlejí a jednají. Z podobného soudku je například i celovečerní snímek Anny Kazejak-Dawidové Slib (2014 – k vidění momentálně na festivalu v Karlových Varech a koncem července na Letní filmové škole), kde nicméně akce nevinně působící hlavní hrdinky ovlivní nejen ji ale také široké okolí.
Film Polibek[1] výrazně pracuje s queer motivy (výše zmíněný Navždy můj se queer aspektů jen dotýká v temných podtónech zmatenosti) a vyloženě těží z jejich atraktivnosti – bývá také proto často uváděn na LGBT filmových festivalech (včetně českých Mezipater). Pokud se bavíme o současných polských filmech, nelze vynechat právě polské filmy s homosexuální tematikou, kterých je v poslední době víc a víc. Loni ve Varech vyhrál sekci Na východ od západu gay film Plovoucí věžáky (2013, Tomasz Wasilewski), ve stejném roce na Berlinale bodoval film Ve jménu… (2013, Malgorzata Szumowska) o katolickém homosexuálním knězi (s provokativním happy-endem!). V silně věřícím Polsku může být koncentrace queer snímků překvapivá, tím spíš, že se nejedná jen o filmy, kde by byl gay pouze nebezpečným predátorem (jako například v krátkém filmu Žár z roku 2013 Bartosze Kruhlika). Polibek je naopak ukázkou hedonismu, kde je lesbický vztah krásný a barvitý. Tam kde se Navždy můj drží ve vodách civilnosti, tam je Polibek od prvních minut stylizovanou diskotékovou jízdou. Na diskotéce i začíná – Emilie tam získá známost na jednu noc a probudí se vedle ní v posteli. Jenže známost je překvapivě holka a Emilie je přece hetero. V následující konverzaci si dívky vyjasní své názory i své pozice. Polibek je rozhodně dynamický atraktivní snímek mířící ke komedii. Pracuje s pastelovou paletou (hlavně s růžovou a světle modrou), má výraznou hudební stránku (skvělá popová skladba na začátku i na konci) a klade velký důraz na dialogy a výrazové prostředky hrdinek. Jenže zatímco Navždy můj bylo dívčím vhledem do světa dívčích trablů, Polibek je vhled do lesbického života natočený mužem. A mužský pohled je v tomto případě velmi naivní, což se nejvíce projevuje ve scéně lesbického sexu, který ve své snaze působit eroticky a přitom nic neukázat naprosto selhává (sex kromě dívek provádí i vhodně naaranžovaná peřina). Na druhou stranu – oproti jiným krátkým i celovečerním filmům se mu musí přiznat alespoň snaha nevypovídat o homosexualitě jako o velkém společenském tématu, ale naopak nabízet jednoduchý přímočarý (růžově barevný) pohled na dvě pěkné holky. A pestrost je třeba.
Velký rozruch na poli krátkého polského fillmu vzbudily Příběhy z chladírny, které mají mimo jiné i cenu z festivalu v Locarnu. Jejich režisér Gregor Jaroszuk navíc uvede svůj celovečerní debut Kebab a horoskop na festivalu ve Varech a podle propagačních materiálů se zdá, že půjde opět ve stopách absurdní černohumorné komedie. Příběhy z chladírny mají dvě hlavní postavy (chlapce a dívku), kteří pracují v supermarketu v odcizeném chladném prostředí a kterým hrozí vyhazov (protože jsou oba nejhorší zaměstnanci měsíce). Jejich šéf po nich chce, aby nalezli smysl života, a proto se hrdinové zúčastní bizarní televizní show, kde televizní diváci hlasují o tom, který z účastníků má nejnudnější a nejmizernější život. Šéf si přeje samozřejmě vítězství svých zaměstnanců, a proto přikáže ostatním podřízeným, že mají nejhorší kolegy ještě výrazněji šikanovat. Přestože je film samozřejmě výrazně nadsazený (kromě samotné premisy vyděračské televizní show je např. kočka hlavní hrdinky alkoholička), zároveň se ale snaží vypovídat i o současné společnosti a odcizení v ní. Tomu je přizpůsoben i herecký projev, kdy se postavy projevují spíše jako strnulé zombie (v supermarketu) a jsou snímány často ve frontální pozici čelem ke kameře. Odtaživost podporují i modré filtry a i sterilně bílý nábytek (nejčastěji mrazničky). Na druhou stranu i zde je cítit snaha zachytit skutečnost – supermarket i televizní pořad jsou jen stylizovanou podobou nám známých produktů a i „zombie“ projev je podobný spíše autentičnosti filmu Navždy můj než sitcomové rozevlátosti Polibku. Na rozdíl od zmiňovaných krátkých filmů je však v Příbězích z chladírny znát jasný a kritický přístup ke globalizovanému „odcizenému“ systému.
Navždy můj – Polibek – Příběhy z chladírny byly pro tento text do jisté míry vybrané náhodně, přesto však reprezentativně. Považuji je za zástupce různých trendů v současném polském filmu, ať už se jedná o progresivní ženský pohled, queer film či angažovanou výpověď. Všechny tyto filmy zároveň vznikly jako studentské filmy ve filmové škole v Lodži (Navždy můj a Příběhy z chladírny jako absolventské filmy, Polibek naopak jako debut). Ukazuje se v nich diverzita polského filmu, stejně jako některé společné motivy, které prochází filmem o dospívání, filmem o sexuálním prozření i filmem o práci a vztazích na pracovišti. Navíc ukazují, že krátký film nemusí být jen nezvládnuté studentské cvičení, ale plnohodnotný biják se vším všudy.
[1] Film není dostupný volně, ale autor filmu vám rád poskytne odkaz, pokud mu napíšete přes facebookové stránky filmu.
