TV tip: Eliška má ráda divočinu

„Letní smyslná komedie pro mlsné diváky“, praví propagační materiály k filmu Otakára Schmidta z roku 1999. Možná by se spíš hodila charakteristika „směsice Sedmikrásek, Rozmarného léta a lysohlávek.“

V opojném prostředí koupaliště a slunečních lázní Dachovy se odehrává barevná, kýčovitá, hlučná a voňavá letní férie, v jejímž středu stojí manželská dvojice, tvořená plavčíkem a stárnoucím svůdcem Marcelem (Bolek Polívka) a jeho náruživou ženou Eliškou (Zuzana Stivínová). Kolem nich se hemží pestrá paleta nerealistických figurek, z nichž každá je vedena jedinou motivací – užít si léto podle svých představ co nejslastněji. Je zbytečné pokoušet se nastínit další zákruty děje, protože děj nebo respektive jakýkoli organizační princip se v případě Elišky nehledá snadno. Schmidtovu filmu ale rozhodně nelze upřít originální vizualitu, ostatně byl za něj nominován na Českého lva za nejlepší výtvarný počin. Obecně by se dalo říct, že Eliška má ráda divočinu je spíš výtvarným počinem než standardním filmovým dílem.

Nedávná aféra kolem vystoupení skupiny Vanessa v Tečce páteční noci znova probudila nostalgické vzpomínky na devadesátá léta, v nichž bylo možné realizovat nejrůznější bláznivé projekty, a za státní peníze se financovaly věci, nad nimiž dnes mnohým vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Eliška má ráda divočinu je jedním z projevů této devadesátkové nevázanosti. Symptomatické je i hodnocení filmu na ČSFD, kde ho jedni vynáší jako neprávem nedoceněný skvost a jiní mu plni spravedlivého rozhořčení přidělí „odpad!“ Díky české televizi si dnes večer můžete dopřát luxus vlastního názoru.

Středa 22. ledna, ČT2, 21.50

CSFD IMDb