Tváře superhrdinského filmu – 1. část: Začátky
Není asi žádným překvapením, že superhrdinské filmy byly ve svých počátcích dost jiné, než jak je známe dnes. Palčivý příběh zrození a vnitřní pochybnosti zdaleka nepatřily do jejich výrazových prostředků. Superhrdinové měli v sedmdesátých a osmdesátých od diváka daleko větší odstup. V jistém ohledu jste se mohli identifikovat víc s padouchem, než s hrdinou.
První superhrdinské filmy Superman (1978) a Batman (1989) nespojuje jen nakladatelství DC Comics a temná budoucnost jejich společného filmu, ale i přístup, jakým filmy své superhrdiny představují. Především oba filmy pracovaly s obrazem superhrdiny ne jako plastické postavy, ale jako nadřazené entity, ke které ostatní postavy vzhlíží a kterou obdivují. Málokdy nás přitom film přiměje napojit se na pohled superhrdiny; mnohem častěji ho vnímáme očima Vicky Valeové, Lois Laneové nebo třeba i Lexe Luthora. Jinými slovy, oba superhrdinové byly v prvních filmech figurami, které stojí nejen nad ostatními postavami, ale i nad divákem.
U Supermana můžeme rozeznat čtyři akty. První akt se odehrává na vzdálené planetě Krypton, které hrozí globální katastrofa. Přední vědec Jor-El, který své nadřízené marně varuje před zkázou, z posledních sil vyšle svého čerstvě narozeného synka směrem k Zemi. Na ní začíná druhý akt, sledující dospívání dítěte, kterého v kansaských polích objeví manželé Kentovi a pojmenují ho Clark. Třetí akt se odehrává v Metropolis, kam již dospělý Clark přijede vykonávat povolání novináře a poslání superhrdiny. Čtvrtý akt je potom věnován pokusu zločince Lexe Luthora o jaderný holocaust, který by mu měl pomoci získat levně velké pozemky. Nebo tak nějak.
Úvodní, kryptonskou část filmu z jeho pohledu logicky sledovat nemůžeme. Po přistání v Kansasu, kde ho objeví manželé Kentovi, zjistíme až přes jejich zkušenost, že nalezené batole má dost síly na uzvednutí auta. Až v kansaské části nás film přenese do Clarkova dospívání, které vnímáme jeho perspektivou, a ukazuje drama chlapce, který musí tajit svou výjimečnost a zároveň nezná vlastní původ. To se změní na konci druhého, aktu, kdy přijme roli Supermana a vydá se do města za prací. Ve třetím, supermanském aktu je dál vnímán hlavně romantickým pohledem Lois Laneové a analytickým pohledem Lexe Luthora. Až v posledním aktu, kdy Americe hrozí jaderná apokalypsa a Superman se konečně střetne s Luthorem, vnímáme film z jeho pohledu a vrací se dilema, které jsme z jeho pohledu vnímali v kansaském aktu – potřeba zachraňovat svět a zúročit své schopnosti, stojící proti Jor-Elově přání nezasahovat do chodu pozemských dějin.
To, jak film střídavě Clarka vnímá, souvisí s jeho společenskou rolí. V prvních dvou aktech Clark není důležitý coby superhrdina. V kryptonském aktu zejména proto, že je ještě miminkem, v kansaském aktu se snaží zastávat roli obyčejného člověka. Tomu je přizpůsobena mizanscéna filmu – veškeré prostředí převyšuje své postavy. V kryptonském aktu vnímáme hlavně mimozemské prostředí Kryptonu a zvláštní kostýmy postav. I nepřirozeně svítící kostýmy a symboly na nich poutají větší pozornost, než Marlon Brando coby Jor-El.
V kansaském aktu, kdy se Clark trochu neochotně snaží být obyčejným člověkem, opět hraje větší roli prostředí. Rozloha školního dvora, vlak, se kterým Clark závodí, velký celek, zabírající stodolu a kolem ní procházející Clark s adoptivním otcem, nebo pole, v němž Clark rozjímá o své budoucnosti – všechno představuje velký svět, ve kterém se mladý Clark může ztratit, stát se malou součástí všedního a obsáhlého. Stejné je to na Antarktidě, kde najde svou Pevnost osamění – ledový palác, obří hologram Jor-Ela i záznamy hlubokého vesmíru jsou o tolik větší, než najednou titěrný Clark, jenž na konci životní lekce opouští ledový palác ve svém ikonickém kostýmu.
Velký svět je i ve třetím, supermanském aktu, kdy Clark přijede do Metropolis. V redakci se hodně pracuje, v ulicích Metropolis spolu interagují postavy na pozadí. Hektický svět velkoměsta sledujeme společně s Lois, která se v souladu s tímto světem rychle pohybuje a rychle mluví. Clark, její nový kolega, se stává téměř neprůhlednou postavou, která je ale stále stavěna do popředí. Ve scéně, kdy se v šéfově kanceláři seznamuje s Lois, je nejdominantnější postavou v záběru, přestože veškeré dialogy patří šéfredaktorovi Whiteovi a Lois. Když nemůže nikoho převyšovat přirozenou výškou, stojí aspoň nejblíž ke kameře.
To samozřejmě ještě posílí, když Clark začne konečně vystupovat jako Superman. Protože ho poznáváme především v nočních scénách, není překvapivé, že jeho kostým je nejsvětlejší a tím pádem nejvýraznější věcí v záběru, zatímco okolní město je až na hranici vnímání.
Superman se tak stává nejen největší dominantou svého světa, ale také něčím nadřazeným a nedosažitelným. Přestává být v podstatě postavou a stává se symbolem, který nutí hlavní figury ostatních aktů jednat. V supermanském aktu je hlavní postavou Lois, a Supermana vidíme především jejíma očima. Ve scéně, kdy jí hrdina poskytne rozhovor, dozvídáme se o jeho schopnostech prostřednictvím jejích otázek. Při slavné scéně jejich společného letu slyšíme jen její vnitřní hlas. Stejně tak se o jeho slabosti – kryptonitu – dozvídáme od Supermanova protihráče, Luthora.
Podobný přístup měl první filmový Batman. Ten měl na těchto stránkách prostoru až až, takže vypíchneme to nejdůležitější. Z hlediska stylu Batman nijak nevyčnívá z prostředí Gothamu. Pro účely atmosféry je Batman stejně temný a nepřístupný, jako jeho město. Z hlediska vyprávění je ale Batmanova postava od diváka ještě vzdálenější, než Superman. V Batmanovi sledujeme příběh ze dvou perspektiv – z pohledu novinářky Vicky Valeové a trochu překvapivě zloducha Jokera. První minuty filmu sledují dvojici zlodějů, které Batman dopadne. Více se dozvíme o nich, než o temném rytíři. I do klimatického finále na městské slavnosti a v katedrále vidíme jeho útoky až přes reakce padouchů. Přes Vicky se seznamujeme s milionářem Brucem Waynem a společně s ní poznáváme jeho vilu. Když ho pozná jako Batmana, poznáme skrze ni i Batmobil, jeskyni a detektivní schopnosti. Dlouhou dobu filmu máme také jen nepřímé indicie, že Bruce Wayne je Batman. Když skrytou kamerou sleduje dění na vlastním večírku a pak věnuje zvýšenou pozornost informaci, že Jack Napier se vloupal do chemické továrny, je to víc o tom, že si to domyslíme, než aby nám film hrdinovu dvojitou identitu prozradil. Co z něj udělalo Batmana, to uvidíme až v 82. minutě dvouhodinového filmu. Batmanovy motivace a myšlenkové pochody nám zůstávají záhadou. Nedozvíme se, kdo mu vyrobil všechnu tu technologii, jak a proč si vyrobil takový kostým nebo kde se naučil tak dobře bojovat. Kromě všeobecně známého traumatu z dětství se o něm nedozvíme vůbec nic. Oproti tomu Joker není zdaleka tak tajemný, jako jeho komiksový protiklad. Batman je více příběhem zrodu padoucha, než hrdiny. Od začátku je nám známo jeho postavení v mafii, jeho motivace a úmysly a okolnosti jeho fyzické proměny a následného šílenství. Jeho proměnu v Jokera, jak ho známe, sledujeme zároveň s tím, jak plyne vyprávění. To málo, co se dozvíme o Batmanovi, zjišťujeme až zpětně.
Superhrdinové si v prvních filmech zachovávali spíše jistou atraktivní tajemnost, byli více nadřazenými figurami, než plnohodnotnými postavami. To se změnilo až o mnoho let později. Než k tomu dojdeme, podíváme se příště na konec devadesátých let, kdy do superhrdinských filmů přibyly lehce temnější tóny.