Tváře superhrdinského filmu - 2. část: Devadesátkoví anti-hrdinové

Tváře superhrdinského filmu – 2. část: Devadesátkoví anti-hrdinové

Devadesátá léta byla temnou dobou z mnoha důvodů. Kromě vzestupu „podnikatelů,“ barevných sak a zájmu o bizarní ezoteriku byla charakteristická i potemněním popkulturních fikčních světů a nahrazováním klasicky vnímaného hrdiny nebo superhrdiny anti-hrdinou, postavou, která se nenechává svazovat morálními závazky a protivníkům natrhne záď s velkým gustem. To se samozřejmě týkalo i superhrdinských komiksů, které následovaly příklady Strážců a Návratu temného rytíře.

Tento přístup se promítl i do superhrdinského komiksového filmu, který s anti-hrdiny experimentoval. Ostatně, poté, co Joel Schumacher v té době provedl s Batmanem, není divu, že filmaři hledali alternativnější cesty. Koncem devadesátých let se objevily dva komiksové filmy, které měly superhrdinské parametry, ale Batmanovi a Supermanovi mohly být těžko vzdálenější. Oba filmy, Spawn (1997) a Blade (1998) sledovaly nadpřirozenou entitu, která má všechny schopnosti k ochraně dobra, ale spíš než záchrana nevinných ji zajímá naplnění vlastního, sobeckého cíle a touha po brutální pomstě. Protagonisté obou filmů jsou styloví drsňáci, které víc než péče o ty hodné žene nenávist k těm zlým, do společnosti se nikdy nezařadí a to je jim vlastně fuk. Dokud jsou cool a padouchy likvidují bez skrupulí a dobrou hláškou na rtu, diváci/čtenáři je milují. A úplně nejvíc je publikum miluje, když projeví o dost lidštější rozměr a nelámou si hlavu s dobrem a zlem.

Anti – hrdinové totiž nejsou jen drsňáci, kteří se s padouchy nepářou, ale především narušené postavy, které se potřebují vyrovnat s vlastní vnitřní bolestí a vítězství nad padouchem znamená zároveň moment, kdy svůj vnitřní problém vyřeší. Můžeme namítnout, že tenhle motiv nabízel i Burtonův Batman, který se závěrečným zúčtováním s Jokerem přenesl přes smrt rodičů, ale Batman byl nepřístupnou postavou, která je divákovi vzdálená. Film nám celou dobu představuje Batmana jako hrozivého, ale v podstatě nechybujícího superhrdinu, jako byl Donnerův Superman, který svádí boj se zloduchem. A pak, když zbývá poslední půlhodina do finále, klimatická bitva je na dosah a Vicky Vale má konečně zcela jasno v tom, že Bruce Wayne je Batman, přijde šokující odhalení, že nejen, že Batmanovi někdo kdysi zabil rodiče, ale navíc to byl sám Joker. To odhalení dodává hlavní postavě jistou hloubku, ale v zásadě to nemá větší pozornost než vše ostatní, co se ve filmu dělo. Hlavní funkce toho odhalení je vyšponování klimatické bitvy a o to větší zadostiučinění, když se Batmanovi podaří nad zloduchem zvítězit. Větší rozměr ten motiv nemá.

Ne tak Spawn a Blade. U obou od začátku sledujeme jasnou psychologickou motivaci, která pomáhá jejich postavám růst. Jejich příběhy jsou především o souboji se svou vnitřní bolestí, a jejich dobrodružství jsou o jejich rozporech. Nejsou to bezchybní superhrdinové, ale naštvaní anti-hrdinové, kteří se bojem se zlem vyrovnávají s vlastními démony.

Spawn je bývalý zabiják ve službách vlády, který díky svému povolání skončil v pekle. Bez mrknutí oka souhlasil s tím, že povede pekelnou armádu a když se vrátí na Zemi, stará se o svou osobní pomstu bývalému šéfovi. A soustředí se o to víc, když vidí, že jeho žena se přes jeho smrt přenesla a vede nový život. Spawnův zlý mentor, démonický Klaun, mu stále připomíná ztracenou minulost; ukazuje mu nový život Spawnovy milé Wandy, směruje ho k bývalému šéfovi, a ukáže mu jeho vlastní hrob. Tím vším jím manipuluje, aby se upínal na ztracenou minulost a podlehl tak svému hněvu, což může peklu zajistit převzetí světa. Oproti tomu vysloužilý pekelný rytíř Cogliostro se snaží Spawna přesvědčit, aby zapomněl na svou minulost, na ženu, která už patří jinému, a na vztek, který ho stahuje do jeho vnitřního pekla. Rozpor mezi Spawnovým upínáním se k minulosti a novým životem superhrdiny symbolizuje hrdinův výběr zbraní. Jeho nové tělo je vybavené nadpřirozenými zbraněmi, které ale ovládá čistě instinktivně, bez konkrétního zaměření. Při svých prvních bojích s protivníky používá obyčejné palné zbraně, jež užíval za svého starého života a v nichž má jistotu. S nástupem klimatické bitvy, kdy se konečně přesvědčí, že už není tím člověkem, co dřív, samopaly odloží a naučí se používat svou superhrdinskou výbavu. Nezíská svou dívku ani své lidství, ale zachrání svět, novou rodinu své ženy a stane se Spawnem, ochráncem Země před peklem. Spawn není příběhem superhrdiny, je to příběh o zrodu superhrdiny; ten zrod přijde až s koncem filmu. Do té doby sledujeme nesympatickou postavu, která se do pozice hrdiny musí vyvinout, a v tom bodě příběh skončí.

Blade, který byl připravovaný už v roce 1992, měl být původně natočený na o dost lehčí notu pod hlavičkou Marvel Studios. Koncem devadesátých let se látky ujala New Line Cinema a scenárista David S. Goyer studio přesvědčil, že by bylo fajn zkusit o něco temnější a vážnější komiksovku, než na jaké jsou diváci zvyklí. Naopak Spawn skutečně je natočený na o dost lehčí notu, v porovnání se svou předlohou nebo animovaným seriálem, který vznikl v témž roce. Blade měl předpoklady k temnější podívané, než Spawn, protože zatímco vyvrženec pekla chránil svět před jedním pekelným monstrem, Blade sledoval osudy lovce upírů, což v principu znamenalo hodně mrtvých padouchů a potencionálně větší body horror.

Blade je od začátku filmu podobně nesympatická postava, jako Spawn. Upíry zabíjí čistě ze msty, nezáleží mu na lidech, kteří padají upírům za oběť. Když je Karen, postava, skrze ni Bladeův příběh sledujeme, pokousána upírem Quinnem, pomůže jí Blade vlastně jen proto, že mu připomíná matku. Nemá problém z ní udělat návnadu pro nepřítele, okrádat upíry a jejich poskoky, které mlátí, mučit padouchy ultrafialovým světlem a celkově si násilí nepokrytě užívá, než že by ho bral jako nutnost. Bladeův představitel Wesley Snipes jej charakterizoval slovy bad motherfucker. Stejně jako Spawn, i Blade sleduje povrchní, sobecký cíl, ale na rozdíl od Spawna ho film nevede k tomu, aby ho opustil a zaměřil se na nový život. Důležitý moment Bladeova života, smrt jeho matky, je hlavním prvkem důležitých zvratů ve filmu. Kromě samotné existence hlavního hrdiny ji film využije k tomu, aby do příběhu zapojil lékařku Karen, Bladeova „Watsona,“ přes kterého poznáváme jak hlavní postavu, tak celý fikční svět. Náhlé zjevení Bladeovy matky jako upíra umožní hlavnímu padouchovi Frostovi, aby Bladea zajal a jeho prostřednictvím uskutečnil rituál, který z něj udělá boha. Hrdinův souboj s vlastní matkou a její zabití je pak osvobozující moment, po kterém je Blade schopný pozabíjet celou Frostovu armádu a v závěru vyřídit i samotného Frosta.

Devadesátá léta byla specifická ani ne tak pro klasicky vnímané superhrdiny, ale pro postavy, kterým se dostala do rukou velká moc a s ní i možnost vyrovnat si vlastní účty. Nikdo z hrdinů neměl morální předpoklady k tomu, aby jim tu funkci svěřil, ale vždy stáli proti tomu většímu zlu. Kromě Bladea a Spawna bychom do této série lehce amorálních superhrdinů mohli počítat i Masku nebo Vránu. Byl to první krok k tomu, aby superhrdinové ve filmech trochu „zlidštěli,“ k tomu ale pár kroků chybělo. Devadesátkoví anti-hrdinové byli stále spíše archetypy, než postavami, a byli soustředění na jednoduchý cíl v žánrově vymezeném filmu. Větší komplexnost přišla až po roce 2000. O tom si ale povíme příště.