Under the Skin – Znepokojivé svědectví o životě mimozemšťana – recenze
Britský režisér Jonathan Glazer, jenž se proslavil především jako tvůrce reklamních šotů a hudebních videoklipů přichází se svým třetím celovečerním filmem. Glazerovy filmové počiny se vyznačují značným autorským vkladem. Ve svém debutu Sexy bestie (2000) pojímajícím o gangsterovi v důchodu (Ray Winstone), jehož rodinu terorizuje nečekaný host v podobě bývalého kolegy (Ben Kingsley), využívá zběsilého střihu či okázalých zpomalovaček podkreslenými hudebním motivem ve stylu jeho videoklipových počátků. Po psychologickém dramatu Zrození (2004), kde se oproti stylisticky výraznému debutu zaměřuje především na rozvíjení a prohlubování charakterů v netradičně pojatém příběhu, pak přichází po devíti letech se svým formálně nejradikálnějším snímkem Under the Skin (2013). Glazerův poslední počin na hranici experimentu je audiovizuálně ohromující a vysoce znepokojující dílo, jehož síla netkví v samotném příběhu, ale ve způsobu prezentovaného materiálu, jenž nutí diváka k zamyšlení.
Glazer, který je pro svůj puntičkářský přístup často srovnáván se Stanley Kubrickem, adaptoval temný sci-fi román Michela Fabera a vytvořil jeden z nejbizarnějších filmů vzdáleně připomínající snad jen filmy Davida Lynche. Divácky nevstřícné vyprávění se soustředí kolem bezejmenné mimozemské entity, jež byla povolána na Zemi s blíže neurčeným cílem. Ta na sebe příhodně vezme podobu přitažlivé Scarlett Johansson a ve své bílé dodávce svádí nic netušící muže, aby je mohla přenést na svou planetu, kde je lidské maso pochoutkou. Čím více času tráví na Zemi, tím více se u ní projevují lidské emoce, a tak začne hledat cestu, jak se vymanit z onoho poslání.
Námět podobný Muži, který spadl na Zemi (1976) Nicholase Roega obléká Jonathan Glazer do formálně nekonvenčního hávu. Využívá neherců, záběrů ze skrytých kamer a improvizovaných dialogů, čímž zvyšuje realističnost glasgowského prostředí i jednotlivých událostí. Tento přístup staví diváka do pozice svědka a navozuje dojem, že má jako takový moc dané události ovlivnit. Glazer si v budování děsivě mrazivé a zneklidňující atmosféry opět z velké míry pomáhá zvukovou složkou. Mysteriózní hudba Micy Levi dokresluje aktuální rozpoložení Scarlett. Z počátku táhlé stěží definovatelné zvuky reflektují její učení se novému světu. Postupně se hudba v hypnotickém sevření synchronizuje s pohyby Scarlett a jejích obětí, stejně jako se ona stále více přibližuje lidské rase. V originálním sepětí hudební a obrazové složky jsou znát Glazerovy tvůrčí počátky a z tohoto spojení využívá maximální potenciál.
Většina informací je přitom ponechána divákově schopnosti útržkovité a symbolické náznaky domýšlet a interpretovat. Již úvodní kubrickovská sekvence „zrození” nenabízí příliš odpovědí a bez znalosti obsahu (nebo konce filmu), je nemožné rozluštit, že si mimozemská entita obleče kůži mrtvé ženy. Podobně víceznačné jsou lynchovsky surrealistické sekvence svádění, kdy se Scarlett s každým dalším „úlovkem” více odhaluje a muži se potápějí do neznámé černé hmoty. Divák jen může vytušit, že se svádění odehrává na cizí planetě. Rovněž však může být pouze představou nebo snem.
Navíc film produkuje značné množství implicitních významů přesahující samotné hranice filmu. Ať už kritizuje povrchnost nebo obavu z navázání hlubších vztahů, kde lidé vyhledávají rychlé potěšení namísto pravé lásky. Sociálně kritický aspekt je zdůrazněn v mnoha motivech. Například odhalování těla koresponduje s tím, jak se emočně sbližuje mimozemský tvor s lidmi. Dovršením sblížení je pak sexuální styk s jedním z náhodných kolemjdoucích. Když nastoupí ke Scarlett do auta znetvořený muž (ne nepodobný slonímu muži Johnu Merrickovi ze stejnojmenného filmu Davida Lynche), obává se odhalit svou tvář. Přitom však muž pod zohyzděným povrchem skrývá mnohem více, než její předchozí oběti. Naopak, lahodně vypadající dort, který si Scarlett objedná, je pro ni nepoživatelný. Podobných kritických náznaků referujících k naší společnosti lze nacházet ve filmu celou řadu. Mimo to však Glazer podsouvá i otázky, o kterých divák přemýšlí ještě dlouho po závěrečných titulcích. Největší síla Under the Skin spočívá právě v jeho neuchopitelnosti a diváckém přemítání o právě viděném.
Under the Skin je Glazerovým nejosobitějším dílem, pro jehož netradiční pojetí bude jeho přijetí značně kontroverzní. Ti, co se však dokážou naladit na vlnu autorova svébytného stylu, budou odměněni audiovizuálním skvostem a na dlouhou dobu rezonujícím zážitkem.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Jonathan Glazer
Předloha: Michael Faber (kniha)
Scénář: Walter Campbell, Jonathan Glazer
Hrají: Scarlett Johansson, Antonia Campbell-Hughes, Paul Brannigan, Kryštof Hádek
Celkem pěkná recenze, akorát že Mica Levi je žena, byť tak nevypadá 🙂