Úsvit interaktivního vyprávění

Vyprávění se neustále vyvíjí a proměňuje. Už dávno nejsou vrcholem vypravěčské invence filmy, protože vyprávění cílí na stále větší interaktivitu s divákem. Před nějakým časem zasáhl veřejnost film Bandersnatch, celovečerní segment série Černé zrcadlo (Black Mirror), kde si divák může vybrat, variantu, jak bude film pokračovat. S příběhem můžete být hotoví za tři čtvrtě hodiny nebo za dvě a půl hodiny a je víceméně na vás, jak moc špatně to s hlavním hrdinou dopadne. Je dobře, že interaktivní film si získal takovou pozornost, jako právě Bandersnatch. Interaktivní filmy sice už nějaký ten pátek nejsou nic nového, ale je dobré o něčem podobném rozšiřovat povědomí. O to smutnější je, že stejné pozornosti se netěší projekty, které to s interakcí dotáhly o něco dál a plně využily možnosti, jaké jim internet poskytuje.

Internet nabízí různé druhy divácké participace, ať už podílení se na další cestě vyprávění, kontakt s postavami nebo vynaložení vlastního úsilí k rozkrytí zápletky. K tomu poslednímu slouží například projekt televize BBC s názvem The Last Hours of Laura K. z roku 2015. Na stránkách BBC můžete sledovat 24 hodinové video, složené výhradně ze záznamů bezpečnostních kamer, skypování, nebo i SMS. Vidíte tak v podstatě z dálky poslední den dívky Laury. Úkol je prostý. Uhodnout, kdo z lidí, se kterými ve videu interaguje, ji zabil.

O dost dál interakci s publikem posunula americká tvůrčí skupina Wham City Comedy, jejichž některé projekty můžete vidět na televizní stanici Adult Swim. Pro ni natočili krátký seriál Cry of Mann, který paroduje soap opery a cíleně připomíná o dost levnější a šílenější Městečko Twin Peaks.  Na seriálu bylo zvláštní, že se vysílal živě a jako diváci jste mohli postavám přímo do seriálu zavolat a mluvit s nimi. Když se to stalo, postavy většinou reagovaly vystrašeně, podrážděně a většinou samy brzy zavěsily. Asi jako kdyby vám uprostřed noci zavolal někdo neznámý, kdo o vás podezřele hodně ví. Skupina se zabývá internetovými sériemi nebo krátkometrážními filmy, které následně rozvíjí na internetových stránkách. Jejich asi nejkomplexnějším počinem je desetiminutový snímek This House Has People In It. V něm krátce ze záznamů bezpečnostních kamer poznáme na první pohled normální rodinku, která zrovna řeší dost nenormální problém: jejich dcera se začne vsakovat do podlahy. Snímek zanechává spoustu otázek. Kromě zvláštně propustné podlahy nás může trápit tajemná postava v podivném kostýmu, která pobíhá kolem oken, zvláštně hysterické projevy otce nebo bizarní pořad o sochařství, který sleduje babička v obýváku a který moderuje Alan Resnick, scenárista a režisér Wham City Comedy. Na tyto otázky si divák musí a především může najít odpovědi sám. Fiktivní společnost AB Surveillance, přes jejíž kamery rodinu sledujeme, má vlastní internetové stránky, na kterých zaznamenává emailové konverzace a další video i audio záznamy z domu, stejně tak epizodu ze sochařského pořadu a informační články o tajemné chorobě jménem Lynks Disease. Jakmile se na stránky dostanete, můžete prohlížet několik hodin materiálu, z nichž si sestavíte obrázek toho, co se v rodině děje. A protože téměř všechny projekty Wham City jsou surrealistické a psychologické horory, je pátrání i postupné skládání si podstaty problému čím dál děsivější. Příběh se zároveň odhaluje jako satira na podléhání neověřeným informacím z médií, což je role, do které Wham City staví svého diváka.

Podobný přístup zachovala skupina Wham City i k jinému krátkometrážnímu snímku, hororu Unedited Footage of the Bear. Video z YouTube skutečně začíná jako záběr poklidně vyhlížejícího medvěda, po pár vteřinách je ale přerušeno internetovou reklamou na lék proti alergii. Reklama však nekončí, naopak pokračuje příběhem hlavní postavy reklamy, matky dvou dětí, která léku propadne. Snímek sám o sobě je dost děsivý, ale stejně jako v případě This House Has People In It, i tady se o jeho pozadí můžete dozvědět víc. Internetové stránky má totiž i fiktivní lék Clairidryl, jenž hrůzné události filmu odstartuje. Na webu se dozvíte o vedlejších účincích, které lék má, a můžete si dát dohromady, že Claridryl ve skutečnosti není lék na alergii, ale stimulant antidepresiv, a celý film byl vlastně reklamou varující před jejich používáním. Stejně tak si na stránkách můžete projít dům, který se objeví ve filmu, a doplnit si informace o tom, co se s postavami děje.

Na výrazové prostředky Wham City odkazují i tvůrci youtubového kanálu Daisy Brown. V uzavřené sérii videí pomalu poznáváme dívku Daisy, která se stará o malou příšerku jménem Alan. Byť je kanál pojatý jako vlog, je to v podstatě hororový příběh, jenž by mohl fungovat jako film. Využívá však všechny možné prostředky, které nabízí youtubový kanál. Každé video je jinak dlouhé a zpočátku dívka zaznamenává takové nevinné věci, jako krmení Alana, návštěva ZOO nebo vyrábění náramků. Jak ale Daisyna příšerka začne dospívat, videa jsou čím dál znepokojivější. Vyprávění je rozšířeno i v dalších médiích. Postava Daisy Brown měla vlastní twitterový účet, který v jednu chvíli dočasně přebral Alan, jenž komunikoval s fanoušky. Nejzajímavější na projektu je ale to, jak zachází s multitaskingem. Není výjimkou, že si internetový uživatel pustí video a sleduje u toho i jiné stránky, přičemž svou pozornost dělí do dvou informačních toků. Daisy Brown vám tuto možnost odepře, ale zároveň umožní ji rozvinout. U každého videa si můžete zapnout titulky. Ty však nepřekládají to, co se děje ve filmu, ale zachycují dialogy, které proběhly v minulosti, ať už mezi Daisy a jejím momentálně nepřítomným otcem, otcem a kolegyní a tak dále. Tyto útržky vám postupně doplní expozici celého příběhu, osvětlí, kde se vzal Alan nebo co se stalo s Daisynými rodiči, zatímco s Daisy sledujete přítomnost. Toto sledování dvou různých časových rovin současně umožňuje odvyprávět příběh najednou, bez zdržování flashbacky nebo odbočkami. Zároveň aktivně pracuje s možností multitaskingu a zabraňuje od videa odejít.

Internet nabízí hodně způsobů, jak si s vyprávěním pohrát. Především poskytuje možnost přesunout diváka z pasivní do aktivní pozice a vyprávění si sám doplnit, nebo se na něm podílet. Nejde už ani tak o nový typ filmu, ale o nový typ vyprávění, zcela nové médium s vlastními pravidly. A je radost ho objevovat.

VN:F [1.9.22_1171]
Hodnocení čtenářů:
Rating: 0.0/5 (0 votes cast)
Duben 9, 2019