Věra Chytilová - Od textilky do ráje

Věra Chytilová – Od textilky do ráje

O Věře Chytilové se rozhodně bez uzardění dá říci, že byla jedna z největších režisérek nikoliv své doby, ale vůbec celé historie československé kinematografie. Pomineme-li herecké hvězdy, jejich hvězdný status je zakotven v úplně odlišném kontextu, byla Chytilová v rámci „ženského vesmíru“ v československém (českém) filmu „hvězdou“ rozhodně srovnatelnou, a to se jménem, jež rezonovalo nejen v tuzemském prostoru, ale i ve světě.

Ale proč rezonovalo? Chytilová si totiž etablovala svůj jedinečný styl. Její úctyhodná filmařská kariéra se datuje do počátku 60. let, v období už natolik proslulé československé nové vlny. Jako jedna z person šedesátkové generace FAMU natočila své studentské filmy Kočičina a Strop (resp. Pytel blech), jež byl ovšem uváděn v kinech jako diptych U stropu je pytel blech. Vezmeme-li v potaz, že jakýkoliv nastávající režisér nějakého hnutí narušující nějak (formálně, stylisticky) předchozí dominantní konvence se snaží experimentovat, je tato tendence nepochybně spjata i s tvorbou Věry Chytilové. Oba dva středometrážní filmy, inspirované cinéma verité, pendlovaly mezi dokumentem a fikcí a zdůrazňovaly ne úplně dobře určitelné hranice mezi oběma způsoby vyjádření. Nemálo lidí si jistě vzpomene na raný diptych Kdyby ty muziky nebyly a Konkurs (oba 1963) Miloše Formana.

Od dokumentární estetiky ovšem Chytilová přešla mezi podobenství a jakýmsi variacím filmu-hry. V roce 1966 natočila legendární Sedmikrásky, jež byly dílem experimentálním, dadaistickým a absurdním, a z dnešní pozice takovým, jaké nemělo obdoby. A v odvážné vyprázdněnosti pokračovala i o tři roky později ve filmu Ovoce stromů rajských jíme, což ovšem ukončilo její radikální období a dále pokračovala v linii genderově satirických, neřku-li feministických komentářích…

… kterou započala filmem Hra o jablko (1976), vyprávějícím o mladém doktorovi, jenž se s ničím, hlavně se sváděním mladých sestřiček rozhodně nepárá. A v tematizaci narušování mezilidských vztahů, v čemž byla tvorba Chytilové přinejmenším poněkud genderově nevyrovnaná, byť nebývale zábavná, pokračovala i ve Faunově velmi pozdním odpoledni (1983). V komediálním podtónu, ve kterém se ovšem nesl i strach ze smrtelné nemoci, byl znát i ve filmu Kopytem sem, kopytem tam (1988). A co by to bylo za text o Chytilové, abychom se vyhnuli zmínce o televizním kultu Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Věra Chytilová nám každopádně velké filmové dědictví zanechala.