Vetřelec: Covenant (2017) je tím, čím měl být Prometheus
Když se posádka vesmírné lodi Covenant rozhodne změnit své kolonizační plány a následovat tajemný signál, otevře si tak cestu do pekel. Zato divákovi se otevře dlouho očekávaná cesta ke vzniku prvního skutečného vetřelce. Konečně. Ale je tu ještě někdo nebezpečnější, kdo udává evoluci nový význam. Pokračování Promethea jsme si nemohli nechat ujít. A nelitovali jsme. V následující párové recenzi se dozvíte, v čem se filmová série zlepšila, čím skvěle zapadá do filmového světa Vetřelců a čím se naopak odlišuje.
Filip: Po nepříliš vřelém přijetí Promethea byl Vetřelec: Covenant očekáván s obavami. Vyvstávaly otázky, jestli bude mít podobně rozpadlý scénář, hloupé a nesympatické postavy, nebo jestli tam někdo umře podobně trapně, jako Charlize Theron. Jak šestý vetřelecký film dopadl?
Íla: Nebuď na sebe příliš přísný. Promethea jsi jako ucelené filmové dílo obdivoval. Ale až s příchodem Vetřelce: Covenanta jsem schopná docenit hloubku tvého interpretačního rámce, kterému vévodila premisa, že Tvůrci stvořili člověka jako své nejdokonalejší dílo, které se avšak vymklo jejich kontrole, a proto muselo být zničeno, ovšem jak víme z Promethea, záměr se nezdařil a smrtící patogen, původně tvůrčí látka, se ukázal jako nebezpečně morfující a DNA přetvářející. Tam, kde neuspěli Tvůrci, ale uspěl oproti tomu nejdokonalejší výtvor člověka, kterému taktéž byla dána schopnost tvořit, a tím je syntetický organismus – android David (Michael Fassbender). Jaký paradox, že se nakonec sám syntetik chce stát Bohem, aby stvořil další organickou dokonalost, lepší a přizpůsobivější než cokoliv, co kdy ve vesmíru do té doby existovalo. A o to celou dobu v Prometheovi šlo, ale vlivem velkého množství nedotažených motivů a načrtnutých dějových kliček nebylo nic z toho dovedeno k jakémukoliv cíli, ani vznik jakéhosi předchůdce vetřelce nebyl uspokojivým diváckým zjištěním, nýbrž směšným pokusem na Vetřelce navázat. Covenant předchozí motivy zúročil a vše spojil v konzistentní fikční svět s jasnými motivy „hry na Stvořitele“, předčil tak film předchozí a opravil některé nesouvislosti, jakými například byla samotná funkce patogenu a jeho vlivu na živočišné organismy. Na příkladu různých mutací v Covenantovi je to přesně vidět a děj filmu se posunuje ke vzniku skutečného vetřelce, tak jak ho máme rádi, zcela logicky.
Filip: Vlastně je to takový koloběh tvoření. Film začíná rozhovorem Davida a jeho tvůrce Weylanda (Guy Pearce), při níž si android uvědomí, že je dokonalejší, než jeho stvořitel. Ve filmu pak pokračuje snahou o stvoření dokonalého organismu, a to dokonalejšího, než je on sám. I Prometheus byl o tom, jak výtvor překračuje svého stvořitele. A jsem rád, že Covenant tenhle motiv uzavírá. Společně s Prometheem tak Covenant vytváří soudržnou sérii.
Íla: Tohle se mi úplně nezdá, spíš tu soudržnost podtrhuje Covenant, ale samotný Prometheus zůstává jako svébytné filmové dílo v rámci vyprávění příběhu hrubě nedotažený a nijak zajímavý pokus o mytologii Vetřelce a celého fikčního světa.
Filip: Prometheus funguje lépe v kontextu s Covenantem, než sám o sobě, to je pravda. Hlavně působil jako z jiné série. Všechna jeho pravidla, kulisy a práce s postavami, všechno bylo úplně jiné, než ve vetřelecké sérii. Covenant mě ve své první třetině potěšil návratem k poetice prvních tří Vetřelců. V centru dění opět stojí odhodlaná a schopná dělnice, prostředí vesmírné lodi vypadá jako průmyslová zóna, v některých částech zase uvidíme umaštěné řetězy. Dokonce na chvíli zazní soundtrack z prvního Vetřelce. Když se posádka ocitne na povrchu planety, kde přežívá android David, opět se ale ozve soundtrack z Promethea. To byl jeden z náznaků, že Covenant přemosťuje oblíbenou sérii i nepříliš oblíbený prequel. Covenant je vlastně elegantní způsob, jak dát Prometheovi smysl. Zároveň ale dost dobře funguje i bez něj. Ale k samotnému filmu – jak se podle tebe popasoval tým Ridleyho Scotta s novým vetřeleckým filmem? Zařadila bys ho mezi ty lepší kousky série?
Íla: Na tohle pozor. Nikdy to nebyla jednotná série, ale postava vetřelce jako dokonalého monstra je natolik geniální, že utáhla celé čtyři filmy s různě obměňovanými motivy. U prvního Vetřelce ponejvíc fascinovala schopnost monstra zcela splynout s prostředím průmyslové lodi. Jako by byl právě pro to určen, být predátorem lidí v přetechnizovaném prostředí. Druzí Vetřelci zase stavěli na akci s nezapomenutelnými hláškami a z postavy Ellen Ripleyové vytvořili kultovní akční hrdinku, zatímco třetí díl pracuje s novým prostředím a jiným typem vetřelce. Navíc scéna s gradující honičkou v bludišti důlních chodeb vůbec není špatným nápadem. Á propos v Covenantovi beztak můžete očekávat stejný sled při nahánění vetřelce. A pak je tu čtvrtý Vetřelec. Záměrně béčkový sci-fi snímek, kde opět dochází k transformaci paralel, avšak i na něm se ukazuje, jak je samotné monstrum pro příběh nosné. Byť obecně nejméně přijímaný vetřelecký film, nalezne se v něm mnoho zapamatováníhodných momentů a samotní xenomorfové jsou stále stejně hroziví. Asi ti už došlo, že ti na to neodpovím, jestli Covenant patří mezi ty lepší filmy s vetřelcem. Jednak je každý snímek něčím svébytný a obsahuje zajímavý pohled na obdivované monstrum, jednak je každý od jiného režiséra. A Covenant oproti těmto snímkům funguje jako akčně-psychologická etuda o postupném pádu lidstva. Čím podle tebe přispěl do vetřelecké série?
Filip: Podle mě dobře navázal na téma, které Prometheus utopil v rozpadlém ději – výtvor překonává stín svého stvořitele. Je to v podstatě oslava nového života, a to na dvou úrovních. První je samotný vetřelec, který se přes bizarní lidské hybridy propracovává do své finální, monumentálně děsivé podoby. Druhou úrovní je pojetí androidů, kteří hledají své místo ve světě. Tomu jsou věnovány dialogy mezi Walterem a Davidem, dvěma téměř identickými roboty. Zatímco Walter je spokojený se svým účelem, David se snaží stát něčím víc. A stane se větším monstrem, než samotný xenomorf.
Íla: Syntetici! To je trumf celého Covenanta. Ve všech předchozích filmech se nacházel vždy jeden syntetik, který byl v područí člověka, ale i kdyby se snažil stokrát vzepřít, nepovedlo by se mu to. V ději byl navíc vždy až za hlavními postavami. V Covenantovi jsou syntetici naopak nejdůležitějšími postavami filmu a spojují oba světy – svět lidí i zvrácený svět monster. Film se navíc vrací k prvnímu Vetřelci tím, že žádná lidská postava není vyloženě hlavní. Ačkoli by spojitost Danielsové (Katherine Waterston) s Ripleyovou, jak bylo prezentováno v trailerech, mohla vyvolávat opačný dojem. Přesto i Danny, jak ji ostatní nazývají, je při shledání s Davidem odsunuta do pozadí. Z něj vystupuje pouze proto, aby motivovala oba androidy. Na to, že se tam nachází třináct kolonistů, je každé postavě věnováno právě tolik prostoru, pro který byla určena, a není třeba rozvádět jejich charaktery více. Navíc film je o androidech, ne o lidech. Asi se divíte, proč říkám třináct, a ne patnáct kolonistů, jak je všude prezentováno. Jeden kolonista není téměř vůbec důležitý v samotném filmu (lépe ho divák pozná v pre-prequelovém teaseru) a patnáctým členem je android Walter.
Filip: Když se bavíme o kolonistech, filmu je vytýkáno, že se chovají stejně hloupě, jako postavy Promethea. Měla jsi taky ten dojem?
Íla: Neměla, ačkoli by se dalo pozastavit nad tím, proč se kolonizátoři vybrané planety rozhodli změnit plány. Stejně tak může být zarážející jejich zkratovité jednání. Především jsou to páry určené ke kolonizaci, jejichž cílem je jednat v duchu „milujte se a množte se (a budujte),“ což s sebou nese nejedno citové vypětí. Rozhodně se nejedná o žádné žoldáky. Jejich jednání ale vidím jako důležité ještě v něčem jiném. Svými rozhodnutími poukazují na lidskou nedokonalost, která je dána do kontrastu s cíleným a vždy logicky ospravedlnitelným jednáním androidů. Tím se opět dostáváme k motivu tvůrčí nadřazeností androidů nad nedokonale labilním člověkem, u něhož přes veškerý jeho výcvik a dodržování pravidel nelze odhadnout, jak se zachová. Z naší vlastní historie víme, že i když by kapitán měl loď opustit poslední, není to tak vždycky.
Filip: Ale zanechme těch filozofických úvah, androidi jich mají dost za nás za oba.
Íla: Což napoví mnoho o jejich motivacích. Pozastavení syntetiků nad myšlenkami básníků určuje, kdo stojí na které straně. A ještě jedna zajímavost – oba básníci patří k romantickým autorům, přičemž ve filmu vznikne s jistým nadhledem dost netradiční romantický trojúhelník. Co bys rád v souvislosti s Covenantem ještě zmínil? O čem tu nebyla řeč?
Filip: Ještě bych rád zmínil soudržnost celého filmu. Vyprávění je dobře rozděleno. Začátek připomíná prvního Vetřelce dialogy postav na vesmírné lodi. Po přistání na planetě a setkání s Davidem film uhne do komorního, skoro gotického hororu, prokládaného právě rozhovory obou androidů. Tahle část vyniká hlavně atmosférou a rostoucím napětím. To se zúročí v poslední třetině, kdy dostaneme krvavý akční nářez s naháněním xenomorfa po lodi a s drsnou ženskou hrdinkou. Nejen, že je ten film chytrý, ale i zábavný a pro fanouška vetřeleckých filmů je požitek sledovat, jak využívá všech možností jejich fikčního světa.
Íla: Jsem ráda, že jsi zmínil tenhle rozměr. Pokud použiji tvé rozdělení filmu na třetiny, pak je mimo jiné celá druhá třetina věnována gradujícím komorním scénám plným napětí, což představuje klíčovou vnitřní normu filmu.
Filip: Vetřelec: Covenant má přesně to, co měl mít Prometheus. Aspoň napodruhé to vyšlo.
