Víkendové guilty pleasures podle Obrazoru – Téma

Co si pustíte, když váš pracovní týden skončí a toužíte po něčem zábavném a pokud možno nejméně náročném? Naše redakce sestavila desítku oddychovek, které nám pomáhají zpříjemnit si víkend.

Filip Šula:
Ohnivé ulice (Streets of Fire, 1984, r. Walter Hill)

raven-streets-of-fire

Snímek Waltera Hilla nepatří mezi oceňované žánrovky, ale jednoduchost příběhu, nadhled a lehkost, s jakou se povedlo tuto premisu dostat na plátno, zajišťuje kvalitní divácký zážitek. V osobitém mixu westernu, noiru, červené knihovny a sebeuvědomělého muzikálu zachraňuje Tom Cody (Michael Paré), drsňák v dlouhém kabátě s winchesterovkou po boku, svou ex-přítelkyni a slavnou zpěvačku ze zajetí motorkářského gangu, vedeného Willemem Dafoem v kožených montérkách. To vše zakončeno duelem na obří kladiva. Co chtít víc?

 

Kateřina Papstová:
Hvězdná brána (Stargate SG-1) – seriál (1997
)

sg

Neexistuje jiný seriál, u kterého bych si byla vědoma všech jeho nedostatků, a zároveň ho tak zbožňovala. Volné pokračování Emmerichova snímku Hvězdná brána mě chytlo hlavně tím, že si na nic nehrálo, oproti filmu si šlo svou vlastní zábavnější cestou a nadsázka tu byla cítit dost na to, abych se u něj mohla bavit bez zbytečného šťourání se v logice. Hlavním tahounem seriálu je rozhodně Richard Dean Anderson, který z postavy plukovníka Jacka O’Neilla udělal pohodářského vojáka, který si na pravidla dvakrát nepotrpí a dokáže hláškovat i v okamžicích, kdy on a jeho parťáci čelí bezprostřední smrti. Stargate má k dokonalosti daleko, kvalita jednotlivých epizod je značně proměnlivá, ale když tenhle seriál jednou začnete sledovat, nemůžete se odtrhnout.

 

Martin Kos
Maska (The Mask, 1994, r. Chuck Russell)

mask

Ačkoliv je Maska z roku 1994 jedním z těch slabších snímků Jima Carreyho, co se týče kritického přijetí, tak v jejím případě si nedokážu udržet kritický odstup. I když v posledních letech svědčí Carreymu spíše vážnější polohy hraní a jeho snahy o komedie vyznívají přinejmenším rozpačitě, tak jeho snímky z 90. pro mě představují nepřebernou studnu zábavy. Podobně jako ve filmech Ace Ventura: zvířecí detektiv nebo Lhář, lhář mi sledování Carreyho (nejen) obličejových kreací v bláznivé variaci na dr. Jekylla a pana Hyda poskytuje neskonalé potěšení a jen stěží si dokážu představit, že by mě mělo kdy přestat bavit. Pokud k tomu připočtu ještě sexy Cameron Diaz a kulometnou kadenci (místy neuvěřitelně blbých) fórů, je Maska mým jednoznačným guilty pleasure.

Filip Šára
Lepší už to nebude (As Good as It Gets, 1997, James L. Brooks)

 As_Good_As_It_Gets_2

Ač celkově holduji jiným žánrům, vždy mě více než žánr zajímá konkrétní film. A kdybych měl uvést svůj úplně nejoblíbenější, vyberu rovněž tento. Lepší už to nebude režiséra a scenáristy Jamese L. Brookse dokonale splňuje kritéria inteligentní komedie i pravé zábavné víkendové oddychovky. Je to úplně jiný styl příběhu, než jaký bychom od romantické komedie očekávali. Originalitu zajišťuje především naprosto úžasně nesnesitelný spisovatel Jack Nicholson. Aniž bych chtěl shazovat ostatní herce, zejména jeho protihráčku Helen Hunt v roli servírky, bez něj by snímek snad ani nemělo cenu natočit. Nezbývá než doufat, že za zhruba 30 let na tom nebudu stejně jako hlavní hrdina…

Jaromír Franta
Pearl Harbor (2001, r. Michael Bay)

pearl-harbor

Amerikanismem a navoskovanými obličeji pročpělá óda na hrdinství, která na proslulou válečnou událost nazírá notně popkornovým způsobem (jaký rozdíl oproti dokumentaristickému Tora! Tora! Tora!). Michael Bay natočil donebevolající patos, kterému chtě nechtě podléhám: a to nejen z důvodu pečlivé choreografie bitevních scén, ale i tím, že – jakkoliv je vlastně Pearl Harbor pitomý – stále je filmovou epizodou z mnou obdivovaného zeitgeistu. Při sledování Bayova opusu je ze mě divák historický, a to nehledě na modus zpracování. Ubližuje tomu jen jedna věc: okatá snaha podat událost komplexně skrze scény samotné přípravy Japonců. Pearl Harbor měl jít v nastolené strategii ještě mnohem dále a japonskou stranu zcela pominout. Pak bych byl definitivně šťastný.

Lukáš Nagy
Spartakus: Krev a písek (Spartacus: Blood and Sand) – seriál

spartakus

Mojím aktuálnym guilty pleasure je čerstvo dopozeraný seriál Spartakus. Jedna epizóda tohto amerického seriálu musí obsahovať približne toto: päť nahých žien, dvakrát sex (občas dve ženy alebo dvaja muži), krvavé súboje v spomalených záberoch, tri odseknuté hlavy, hektolitre krvi a to všetko v atraktívnom prostredí starovekej Rímskej ríše. Avšak okrem týchto potešení seriál ponúka (aspoň teda prvé dve série) pohlcujúci príbeh s rôznymi zápletkami a sympatických hercov. Ideálny seriál na príjemné odreagovanie po náročnom dni.

Honza Varga
Kokosy na sněhu (Cool Runnings, 1993, r. Jon Turteltaub)

CoolRunnings

Jako malý jsem tuhle vynikající komedii z roku 1993 viděl snad dvacetkrát. Přitom cokoli dalšího z filmografie režiséra Jona Turteltauba zrovna dvakrát nemusím, nicméně na tomhle ulítávám. Příběh o partě Jamajčanů, kteří trénují na Zimní olympijské hry v jízdě na bobech je totiž neuvěřitelně vtipný, zábavný a dojemný. Zprvu nesourodý tým na teplo zvyklých sportovců se potýká s kanadskými mrazy, zkušenými protivníky a vůbec s každým, kdo pro ně nemá nic než výsměch, aby si nakonec získal zasloužené uznání a srdce diváků. Film je bravurně natočený, herci bezvadní (pro Johna Candyho byl trenér a bývalý olympijský šampion jednou z posledních rolí) a na soundtracku se podílel Hans Zimmer. Zásadní je ale především neuvěřitelné množství skvělých hlášek a vtípků. Kdo by zapomněl na hochy, kteří si šli za svým snem, na jejich první bob, jejich song, na Sanku a jeho vejce a na scénu dodávání si kuráže před zrcadlem. Pro mě jedna z nejlepších komedií vůbec.

 

Marie Barešová
Cokoli se Stevenem Seagalem
Steven-Seagal

Akčňáky jsou nejlepší. Jakože tisic končíte z toho adrenalinu, vzrušení a nekonečný střílecí, fyzický nebo výbuchový akce. Filmy se Stevenem jsou ale úplně jinej level. Mistr aikida kosí protivníky s největším přehledem a bez mrknutí oka. Je tak dobrej herec, že jedinym výrazem dokáže vystihnout nejširší škálu emocí. Uvěříte mu všechno a nejvíc víte, že všechny zničí, protože je prostě nejlepší. Je úplně jedno, jak velkou má proti sobě přesilu. Okey, uznávám, že ty poslední – direct to video – tituly už jsou nižší svítivost. Jenže přestat nedovoluje sentiment a nostalgie stejně jako fakt, že Steven si na to shání finance sám, aby za vydělané peníze stavěl nemocnice v Číně. Dojetí prostě.

 

Michal Baranovič
Grindhouse: Planeta Teror (Grindhouse: Planet Terror, 2007, r. Robert Rodriguez)

 

planet_terror_5
Původně jsem se chystal na tomto místě uvést projektového bratrance Auto zabijáka, ale na rovinu, označit nejméně uznávaného Tarantina za guilty pleasure je rána pod pás – když Planeta Teror má to všechno v hloupějším, krvavějším a přímočařejším zpracování! Hektolitry krve? Ano! Zombie? Ano! Bruce Willis? Ano! Výbušné obsazení, akce, hlášky a nezapomenutelné scény v příběhu tak plytkém a prostoduchém, že by i Zdeněk Troška jen tiše záviděl. Rodriguez si jednoduše nedá říct a nedá, místo inteligentnějších dialogů přibalí stříkající sliz, protézu v podobě M-16, šílené postavy a samotného Quentina k tomu. Že je to nadmíru přepálené a béčkové víc než kterýkoliv Seagalův film? Nevadí, jako výplň kteréhokoliv nudného večera funguje perfektně.

Gabriela Kristková
Woody Allen, animáky a Top Gear

TOP GEAR

Jako víkendová oddychovka se mi logicky nabízí Sherlock, jenomže právě Sherlock je seriál na detaily tak propracovaný, že ho zásadně sleduju v originále bez titulků, aby mi neutekla jediná grimasa, které právě v případě Benedicta Cumberbatche hrají prim. A musím se pekelně soustředit, aby mé oko nevynechalo jediné stéblo trávy. Ze světa filmu si nejlépe odpočinu u filmů Woodyho Allena, kritikou špatně snášený Sólokapr mě pobaví vždycky. A v zásadě spousta animáků má na člověka takový dětsky uklidňující vliv – Já, padouch nebo Na vlásku. Ale pokud pracovní týden po-pá stál fakt za zlámanou grešli, vždy a bez váhání pouštím Top Gear. Nic mi nepolechtá bránici tak jako Jeremyho skříň z rakve v BMW, volání na linku Lexusu, že prý „omylem namaloval pinďoura na dno betonového koryta a potřebuje utéct“ nebo vymýšlení speciálního auta pro seniory. A s touhle bombou dneska končíme…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště