Všechny roztleskávačky zemřou (All Cheerleaders Die) – Fandění, smrt a čarodějnictví – recenze
Dva ne moc známí a ne zrovna přehnaně dobří američtí hororoví režiséři Lucky McKee a Chris Sivertson spojili loni své síly a natočili podle společného scénáře film, který by měl formálně připomínat komediálně-hororově laděné béčkové snímky osmdesátých a devadesátých let, ve kterých se často vyskytovali mrtví náctiletí studenti a nadpřirozené síly. O to samé se pokusili už před třinácti lety s laciným video filmem se stejným názvem, leč neúspěšně, a nyní se o to pokoušejí znovu. Ovšem ani tentokrát na to neměli moc peněz. A bohužel neměli ani moc dobrých nápadů.
Děj filmu zní na poslech zajímavě, ale v praxi moc zajímavý není. Jde o skupinu roztleskávaček na nějaké americké střední škole. Jedna z nich tragicky zemře v první minutě filmu (při tréninku spadne na hlavu a zlomí si vaz) a na jejím postu ji nahradí její sestra, která má v úmyslu zbylé dívky zničit, případně zabít – alespoň tak se o tom svěřuje ve svém video deníčku. Později ale zemřou všechny, když v opilosti sjedou s autem ze srázu do vody a utopí se. Zachrání je spolužačka, která je emo/goth/čarodějnice, s pomocí magických zářících krystalů a černé magie. Roztleskávačky ožijí – musí se však živit životní energií jiných lidí, takže začnou zabíjet a vysávat krev svých obětí.
Zásadní problém tkví v tom, že hlavní hrdinky jsou ohromně nesympatické, domýšlivé, nafintěné, hloupé a hysterické nány. Jak se tak na ně člověk dívá, tak jim tu smrt přeje (čím brutálnější, tím lepší). Jenže ony neumírají a neumírají. A že by vám třeba na některé z nich časem začalo záležet, tak to ani smykem.
Z nastíněného děje by se mohlo zdát, že ta autonehoda a přeměna na krev chlemtající bestie se světélkujícími kameny v různých částech těla se odehraje pár minut po začátku, nicméně realita je jiná. Ve skutečnosti totiž k tomuto incidentu dojde až daleko ve druhé polovině filmu, přičemž do té doby se snímek tváří jako klasický slasher, kde budou jednotlivé postavy postupně umírat (ať už rukou hlavní hrdinky či neznámého maskovaného zabijáka), a to včetně tradičního, více než půlhodinového rozjezdu, ve kterém se NIC NEDĚJE a celou dobu sledujeme jen mimořádně nezajímavé a nudné expozice hrdinek, jejich nápadníků a dalších vedlejších postav a zjišťujeme, jaké mezi nimi panují vztahy. První polovinu filmu pak zabírají především různé pletichy a lži. Hlavní hrdinka se snaží celý tým postupně rozeštvat tím, že dívkám podsouvá nepravdivé informace o jejich partnerech, zasévá mezi nimi semínka nenávisti, jinou zas úspěšně svede a má s ní lesbický poměr (leč ve filmu není kupodivu žádná nahota) a nic z toho není dost poutavé, napínavé, nebo vtipné (o humor se tvůrci obecně moc nesnaží).
Polovinu filmu se tím pádem prokousáváte balastem a čekáte, kdy ty holky začne konečně někdo vraždit. Jakmile se do příběhu zapojí temná magie a čáry, tak vám dojde, že je nikdo vraždit nezačne. A když pak začnou prokusovat krky, mít společné orgasmy a ve volných chvílích světélkovat a film se překlopí s nudné teenagerské skoro-vyvražďovačky do o něco kurióznější absurdní bláznivé bizarnosti, tak už je to příliš pozdě a v nedostatečné míře.
Ona je totiž i ta druhá polovina filmu trestuhodně nevytěžená. Nějakým nedopatřením se například stane, že dvě dívky (shodou okolností sestry) si během magického oživování prohodí těla. To ale není využito takřka k ničemu (kromě toho, že jedna osouloží přítele té druhé). Z toho, že za sebou dívky zanechávají mrtvá a zohavená těla, si absolutně nikdo nic nedělá. A zabíjení a vysávání krve je realizováno prostřednictvím velmi špatného digitálního triku.
Nejde sice vyloženě o brakovou příšernost ze dna kinematografie a Všechny roztleskávačky zemřou má spíše parametry klasického béčka, ale kromě toho, že to je béčko, tak je to navíc nudné béčko. A to je škoda.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Lucky McKee, Chris Sivertson
Scénář: Lucky McKee, Chris Sivertson
Hudba: Mads Heldtberg
Hrají: Caitlin Stasey, Sianoa Smit-McPhee, Brooke Butler, Jesse Hlubik, Reanin Johannink, J.T. Vancollie
Honza Varga