Walesa: člověk naděje (Wałęsa. Człowiek z nadziei) – Starého Wajdu naštěstí novým kouskům nenaučíš – recenze

V kinech od: 3. dubna 2014

Andrzej Wajda, nejslavnější polský režisér všech dob, zanedlouho oslaví devadesát let, svou filmografii však v pravidelných intervalech neustále rozšiřuje a zatím posledním příspěvkem je právě životopisný film o významné postavě novodobých polských dějin a držiteli Nobelovy ceny za mír, Lechu Walesovi. Jedná se o jakési pomyslné dokončení trilogie, jejímž středobodem je zejména opoziční hnutí Solidarita, respektive události vedoucí k jeho vzniku. Tento triptych Wajda započal v roce 1977 Člověkem z mramoru a o čtyři roky později navazoval Člověkem ze železa.

walesa1

Wajda volí klasický půdorys filmů, které popisují různé historické události. Tento půdorys se však zároveň snaží osvěžit tím, že prověřené techniky tohoto typu filmů zmnožuje a nejrůzněji kombinuje – ale zachází s těmito nástroji tak, jak se na tak kvalitního a zkušeného režiséra sluší. V praxi to vypadá tak, že film má od začátku dvě dějové linie, přesněji řečeno hlavní dějovou linii rámuje Walesovo interview s italskou novinářkou, pořizované už se značným odstupem od zásadních událostí, jež jsou popisovány v první linii. Z mého pohledu se jedná o Wajdův velmi chytrý krok – ono interview totiž do jisté míry supluje voice-over, v tomto žánru velmi častý. Představme si, že by Wajda jako vypravěče událostí v obraze učinil samotného Walesu – tvůrci by rázem mohli být obviněni z přílišné subjektivizace a zaujatosti. Takto může Wajda rázem vyprávět Walesův příběh, nechat jej v interview mluvit samotného (a navíc zejména o sobě samém!) a zároveň Walesovi nepokrytě fandit, aniž by to bylo nápadné nebo rušivé, tedy alespoň z pohledu nepolského diváka. Zde pravděpodobně vězí důvod spíše chladnějšího příjetí filmu v zemi původu. Jak známo, doma není nikdo prorokem, a i v Polsku se názory na Walesu různí, stejně jako se u nás různí názory např. na Václava Havla.

walesa-jpg

Rušivý by ale mohl být špatný výběr hlavního herce, respektive jeho nedostatečné „položení se“ do role, což bývá v případě mapování osudů slavných osobností alfou a omegou konečného úspěchu. Wajda do hlavní role vybral v současnosti jednu z největších polských hereckých hvězd mladší generace, Roberta Wieckiewicze. Už od prvních okamžiků, kdy jej jako Walesu vidíme na plátně, je zjevné, že o žádném z výše zmíněných problémů nemůže být řeč. Jak už bylo řečeno, Wajda má svého Walesu rád a v podstatě nedává divákovi jinou možnost než mu fandit – přestože jej zdaleka nevykresluje jako dokonalého člověka. Je to člověk naděje – muž zdravého selského rozumu, který se nikdy ničeho nebál a jde si tvrdě za tím, co považuje za správné. Nejlépe to vystihuje věta, která je vyslovena v rozhovoru s italskou novinářkou – „když nikdo jiný nechtěl promluvit, tak jsem se ozval já!“. Wieckiewicz roli rázovitého chlapíka, který se jako řadový dělník v docích najednou dostane do popředí dějinných událostí, zvládá výtečně a ještě si dokáže pohrávat jemnými nuancemi a gesty, jako je například specifické uhlazování kníru. Výborná je i Agniszka Grochowska v roli manželky hlavního hrdiny, která navíc dostává přesně tolik prostoru, kolik je třeba – její postava není pouhý nutný přívěšek, je naopak kvalitně vykreslená, svébytná a přesto nemá ambice se ani na chvilku dostat do popředí, což by u tohoto snímku byla jistě chyba.

walesa2

Samostatnou kapitolou je překvapivě svěží rytmus a švih, který Wajda svému filmu dává. Vše je o to zajímavější, že všeho dosahuje, už výše zmíněnými, klasickými a ozkoušenými prostředky, které velmi uměřeně kombinuje a střídá (např. dobové záběry se záběry dobově pouze vypadajícími atd.), čímž vzniká efekt neustálého dynamického postupu vpřed, což ještě umocňuje vynikající soundtrack. Wajda tentokrát nezvolil komponovanou hudbu, ale skládá ji výhradně ze svižných, zejména rockových a punkových polských písniček. Ty navíc souzní i s rebelským hlavním hrdinou a zároveň jejich texty občas souvisí s děním ve filmu a zvyšují tak jeho emoční účinek („kocham wolnosc“ si pobrukuji ještě teď).

Hypoteticky by se Walesovi: člověku naděje dalo vytknout mnohé – od klasického a předvídatelného způsobu vyprávění, přes občas lehce zmatené zacházení z dobovými/dobově se tvářícími záběry (a v závěru dokonce kombinací obou v jednom) a při vyšší orientaci v novodobé polské historii snad i nedostatečné vykreslení jemnějších nuancí celého procesu vzniku Solidarity. Pokud však přistoupíte na film takový, jaký je, čeká vás dávka kvalitní, desítkami let vycizelované Wajdovy filmařiny se skvělým hlavním představitelem a množstvím chytlavé hudby.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Polsko, 2013, 127 min
Režie: Andrzej Wajda
Scénář: Janusz Głowacki
Kamera: Pawel Edelman
Hrají: Robert Więckiewicz, Agnieszka Grochowska, Zbigniew Zamachowski, Iwona Bielska, Maria Rosaria Omaggio, Miroslaw Baka, Cezary Kosiński, Maciej Stuhr, Agata Buzek, Joanna Kulig, Andrzej Grabowski

Duben 14, 2014

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *