Walkabout – To jsme takhle jednou jeli na piknik… a taťka se zbláznil – recenze

V pořadí druhý snímek režiséra a zároveň kameramana Nicholase Roega (451° Fahrenheita, Daleko od hlučícího davu) Walkabout se stal jedním z nekonečné řady filmů, o nichž lze říci, že staví svůj děj na podkladě konfliktu navzájem neslučitelných světů. Obecně vzato bychom do takové škatulky mohli zařadit například i několikero dnešních blockbusterů jako např. filmová série X-Men (konflikt Mutanti vs. zbytek světa), případně série o Transformers Michaela Baye (zlí autoboti vs. lidi). Jistě jde v kontextu s Walkabout o příměry divoké. Stále tím lze stále dokázat fakt, že se kinematografie i v současné době zabývá konflikty, kde stojí lidé proti něčemu, co nejsou s to úplně pochopit. Roli nepochopeného civilizací hraje v Roegově počinu příroda.


walkabout6

A co se dá hůře chápat, než příroda natolik divoká a nevyzpytatelná jako je australská? Vsazení dramaturgicky rozvolněného vyprávění právě do tohoto typu krajiny bylo jistě velmi prozíravou volbou. Jinými slovy, film stále umožňuje divákovi rozpoznávat nesmazatelné rozdíly mezi civilizačním spěchem a institucionálním podřízením se (viz úvodní sekvence) a mezi nespoutaností australské stepi bez jakýchkoliv pravidel. Na první pohled nejasně motivovaný sled záběrů z městského života pak nahrazuje scéna prazvláštního výletu otce a dvou jeho dětí, teenagerské dcery (Jenny Agutter) a jejího mladšího bratra (Luc Roeg). Jejich otec se zničenohic rozhodne po nich střílet a pak spáchat sebevraždu. To donutí utéci oba sourozence směrem do buše, a to pouze s trochou obživy a malým rádiem. Původ podivného otcova aktu zůstává nevysvětlený. Jinak řečeno, zdaleka tu nejde o psychologizaci a pátrání po motivaci činu – vždyť sama událost není oběma hrdiny přespříliš emočně prožívána. Jediné, co následuje, je „dobrodružná“ výprava za znovuobjevením ztracených civilizačních jistot.

w

Oba mladé hrdiny pak příroda pohlcuje a postupně se vytrácí jejich městské návyky. Čím je větší jejich zkušenost s divočinou, tím se navyšuje jejich schopnost přizpůsobovat se prostředí. Ačkoliv oba cestují, nakonec nejde přímo o motiv cesty ve smyslu přesunutí se z bodu A do bodu B. Slovo cesta tudíž spíše metaforické povahy. Daleko více jde totiž o samotnou zkušenost a prožití skrze samotný akt cesty. Oba díky cestě vyspívají a zažívají jim dříve natolik vzdálenou a dosud nenaplněnou zkušenost. Vrátíme-li se ke zmínce o střetávání dvou zcela odlišných světů, nebude překvapivé, že už lze tento motiv vynajít ve významu slova „walkabout“: to znamená jakýsi „akt“ splynutí s přírodou, kdy je mladý domorodec vyslán do přírody na několik měsíců, aby se o sebe postaral. Právě něco podobného zažívají dva civilizací odkojeni, naši hrdinové. Střetnutí obou světů je nakonec explicitně vyjádřeno v momentě, kdy svůj „walkabout“ sdílí právě s domorodým chlapcem.

Nakonec v osudném střetu dvou světů není vítěz nikdo. Tím je pouze příroda. I domorodec s ní prohrává. Ačkoliv oba hrdinové cestu zpět nachází a jsou obohaceni o životní zkušenost, stále Roegův snímek naznačuje, že kdokoliv, kdo si přírodu zkusil podmanit, tak selhal. Ovšem odpověď na otázku, do jaké míry Roeg dává vinu lidem, je nejednoznačná.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Velká Británie, 1971, 100 min
Režie:
Nicolas Roeg
Scénář: Edward Bond
Kamera: Nicolas Roeg
Hudba: John Barry
Hrají: Jenny Agutter, David Gulpilil, John Meillon

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště