Walkabout – To jsme takhle jednou jeli na piknik… a taťka se zbláznil – recenze
V pořadí druhý snímek režiséra a zároveň kameramana Nicholase Roega (451° Fahrenheita, Daleko od hlučícího davu) Walkabout se stal jedním z nekonečné řady filmů, o nichž lze říci, že staví svůj děj na podkladě konfliktu navzájem neslučitelných světů. Obecně vzato bychom do takové škatulky mohli zařadit například i několikero dnešních blockbusterů jako např. filmová série X-Men (konflikt Mutanti vs. zbytek světa), případně série o Transformers Michaela Baye (zlí autoboti vs. lidi). Jistě jde v kontextu s Walkabout o příměry divoké. Stále tím lze stále dokázat fakt, že se kinematografie i v současné době zabývá konflikty, kde stojí lidé proti něčemu, co nejsou s to úplně pochopit. Roli nepochopeného civilizací hraje v Roegově počinu příroda.
A co se dá hůře chápat, než příroda natolik divoká a nevyzpytatelná jako je australská? Vsazení dramaturgicky rozvolněného vyprávění právě do tohoto typu krajiny bylo jistě velmi prozíravou volbou. Jinými slovy, film stále umožňuje divákovi rozpoznávat nesmazatelné rozdíly mezi civilizačním spěchem a institucionálním podřízením se (viz úvodní sekvence) a mezi nespoutaností australské stepi bez jakýchkoliv pravidel. Na první pohled nejasně motivovaný sled záběrů z městského života pak nahrazuje scéna prazvláštního výletu otce a dvou jeho dětí, teenagerské dcery (Jenny Agutter) a jejího mladšího bratra (Luc Roeg). Jejich otec se zničenohic rozhodne po nich střílet a pak spáchat sebevraždu. To donutí utéci oba sourozence směrem do buše, a to pouze s trochou obživy a malým rádiem. Původ podivného otcova aktu zůstává nevysvětlený. Jinak řečeno, zdaleka tu nejde o psychologizaci a pátrání po motivaci činu – vždyť sama událost není oběma hrdiny přespříliš emočně prožívána. Jediné, co následuje, je „dobrodružná“ výprava za znovuobjevením ztracených civilizačních jistot.
Oba mladé hrdiny pak příroda pohlcuje a postupně se vytrácí jejich městské návyky. Čím je větší jejich zkušenost s divočinou, tím se navyšuje jejich schopnost přizpůsobovat se prostředí. Ačkoliv oba cestují, nakonec nejde přímo o motiv cesty ve smyslu přesunutí se z bodu A do bodu B. Slovo cesta tudíž spíše metaforické povahy. Daleko více jde totiž o samotnou zkušenost a prožití skrze samotný akt cesty. Oba díky cestě vyspívají a zažívají jim dříve natolik vzdálenou a dosud nenaplněnou zkušenost. Vrátíme-li se ke zmínce o střetávání dvou zcela odlišných světů, nebude překvapivé, že už lze tento motiv vynajít ve významu slova „walkabout“: to znamená jakýsi „akt“ splynutí s přírodou, kdy je mladý domorodec vyslán do přírody na několik měsíců, aby se o sebe postaral. Právě něco podobného zažívají dva civilizací odkojeni, naši hrdinové. Střetnutí obou světů je nakonec explicitně vyjádřeno v momentě, kdy svůj „walkabout“ sdílí právě s domorodým chlapcem.
Nakonec v osudném střetu dvou světů není vítěz nikdo. Tím je pouze příroda. I domorodec s ní prohrává. Ačkoliv oba hrdinové cestu zpět nachází a jsou obohaceni o životní zkušenost, stále Roegův snímek naznačuje, že kdokoliv, kdo si přírodu zkusil podmanit, tak selhal. Ovšem odpověď na otázku, do jaké míry Roeg dává vinu lidem, je nejednoznačná.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Nicolas Roeg
Scénář: Edward Bond
Kamera: Nicolas Roeg
Hudba: John Barry
Hrají: Jenny Agutter, David Gulpilil, John Meillon
Latest posts by Jaromír Franta (see all)
- Přehled premiér – 8. ledna 2015 - 6.1.2015
- Premiéry – 11. prosince 2014 - 8.12.2014
- Premiéry – 27. listopad 2014 - 24.11.2014