X-Men: Už jsi někdy zkoušel nebýt mutant? – Téma

Věta „Už jsi někdy zkoušel… nebýt mutant?“, kterou v X-Men 2 pronese matka v reakci na „přiznání“ svého syna, bývá uváděna jako nejčastější příklad toho, že v x-menovské sérii slouží mutace jako alegorie homosexuality. Nejde přitom o podvratné čtení proti textu, protože takto jsou první dva díly vykládány tvůrci a herci. Otevřeně homosexuální režisér Bryan Singer v rozhovorech[1] prohlašoval, jak je rád, že může mít v mainstreamovém filmu scénu coming out. Představitel Magneta Ian McKellen, známý aktivista za GLBT práva, řekl, že ho Singer přesvědčil vzít roli argumentem „nejde pouze o fantazijní příběh, ale i podobenství (utlačovaných menšin)“.[2] A není ani veřejným tajemstvím, že scenáristé prvních dvou částí, Michael Dougherty a David Hayeter, jsou gayové, kteří – jak tvrdí v audiokomentářích na nosičích pro domácí kina – vyprávění obou částí pojali jako metaforu jinakosti.

xm

Vše je ale složitější, než jak se na první pohled může zdát. Alespoň v prvních (X-Men, X-Men 2) a posledních (X-Men: První třída, X-Men: Budoucí minulost) dvou příspěvcích do x-menovského universa není ústřední leitmotiv homosexuality. Queer čtení by ve zmíněných případech bylo čistě interpretativní a přejímalo by rétorické strategie, které preferují tvůrci, jež se snaží o docenění komiksového subžánru jeho spojením s vážnějšími, ve společnosti diskutovanými tématy. Kombinace nterpretačních postřehů s analytickými poznatky ohledně klasického hollywoodského vyprávění nás ale může dovést ještě dál a ukázat, že stěžejní není ani tak otázka sexuality, nýbrž identity (jejíž jednou  – ne jedinou – částí je sexualita).

Než k tomu přistoupíme, je třeba si shrnout dosavadní poznatky, kterých alespoň v případě odborných studií není mnoho a překvapivě se jejich závěry liší. Nejznámější je pravděpodobně Making Gay Sense of the X-Men[3] napsaný Williamem Earnestem, který svůj text začíná stejně jako my (citací památné a návodné věty), aby se po kontextualizačním úvodu věnovaném historii komiksu zabýval všemi díly trilogie. Umně, byť někdy násilně, odkrývá reference na skutečné kauzy a klade důraz na sexualitu ve slově homosexualita, protože jejím (ne)projevováním jsou protagonisté a protagonistky definováni i definovány. Proti jeho queer čtení s mírnými přesahy do feminismu bychom mohli postavit kritický náhled Neila Shyminskyho v článku Mutant Readers, Reading Mutants: Appropriration, Assimilation, and the X-Men.[4] V něm na základě demografických statistik prodejů komiksů, diskurzivní analýzy rétoriky tvůrců a rozboru reprezentace přesvědčivě prokazuje, že v komiksech ani ve filmech nejde o akceptování odlišnosti, protože nerovnost postavení je naopak posilována. Ukazuje, že x-menovské komiksy si kupují převážně bílí muži střední třídy, kteří jsou zároveň nejpočetněji zastoupeni na stránkách grafických románů s příběhy mutantů, a že Wolverine je ukázkovým macho mužem, který zároveň slouží jako vzorový model pro čtenáře a diváky.

movies-x-men-days-of-future-past-4

Gay-Meni

Opětovně ale platí, že celá věc je ještě komplikovanější, a proto se na následujících řádcích věnujme nejprve tomu, díky čemu lze X-Meny vnímat jako příspěvek do gay kánonu jak v oblasti komiksů, tak i filmů. Obvykle se začíná zmínkou o tom, že první x-menovské číslo vyšlo již v roce 1963, ale ještě předtím „tvůrce mutantů“ Stan Lee pracoval na Sgt. Fury and His Howling Commandos, kde se vedle titulního seržanta Furyho z Avengers objevila i postava Percivala Pinkertona,[5] který byl – ačkoliv nepřiznaně – gay, což bylo rozpoznatelné z několika zesílených stereotypů (jméno, způsob vyjadřování, postoj ad.). Důležitější ale bylo, že byl milý, přátelský a všichni ho měli rádi, jak řekl sám Stan Lee,[6] který od počátku s X-Meny cílil na hledající se mládež a jenž měl negativní zkušenost s konzervativci v souvislosti se štvavou kampaní proti komiksům, které dle nechvalně známé publikace Seduction of the Innocent mohou způsobovat homosexualitu.[7]

V polovině 70. let došlo k radikálnějšímu zlomu, když se scenáristou stal Chris Claremont[8] a společně s kreslířem Johnem Byrnem se rozhodli zbavit velké části zavedených postav, přivést mnohem národnostně i rasově různorodější postavy a akcentovat střet mezi Profesorem X, který má pro mladé mutanty nachystáno přištřetí a další ochotné jim na cestě za sebepoznáním pomoct, a Magnetem, který na základě traumatu z koncentračních táborů volí vůči lidem mnohem radikálnější řešení. Nejdále ale zašla série Uncanny X-Men, ve které došlo nejenom ke coming out několika postav (Northstar, naposledy Morph)[9], ale i k registrovanému partnerství/svatbě dvou mužů (Northstara a jeho dlouholetého partnera Kylea).[10]

xgay

Dalo by se namítat, že etický názorový střet mezi dvěma různými mutantskými frakcemi (umírněného Profesora X a radikálního Magneta) má na stránkách knih a sešitů obecnější platnost. A že se vzhledem k době vydávání (polovina 70. let a dál) vztahuje spíše k problematice etnických i rasových otázek a ke sporu mezi Martinem Lutherem Kingem a Malcolmem X. U filmové série ale není pochyb, že obecnější platnost je zúžena na podobenství o utiskované menšině, která je jako mutanti: na první pohled je obtížně rozpoznatelné, že je někdo mutant/homosexuál, ale jsou většinovou společností vnímáni jako odlišní a tuto jinakost sami pociťují.

Do vyprávění prvních třech a posledních dvou dílů jsou pak začleněny přímé narážky, které rozpoznají znalci „homohistorie“. V jedničce se odkazuje na kampaň Anity Bryantové Save Our Children ve scéně v senátu, kdy poslanec pronese: „Myslím, že si Američané zaslouží rozhodnout, jestli jejich děti mají učit mutanti!“ Krátce na to je jednou „z nich“ (= „mutantů“) unesen. Předtím, než je dobře mířeným kopem omráčen, mu Mystique (mutantka schopná měnit svou podobu) řekne, že on a lidé jako on jsou důvodem, proč se jako malá bála chodit do školy. Jeho následná proměna na mutanta, která je některými (nad)interpretována jako nedobrovolná iniciace do análního sexu,[11] mu umožní poznat, jaké to je být jedním „z nich“. Ústředním tématem je tak strach z neznámého, který je dán pouze omezenou mírou vědění (poslanec nevěří, že jsou i hodní mutanti, dokud takové nepozná; Magneto netuší, že stroj na přeměnu povede k vyhlazení).

Exemplární příklad ze dvojky jsme si již zmiňovali a kdyby někomu náhodou uniklo, na jakou modelovou situaci scéna upomíná, je pro jistotu uvozena důležitým a dobře známým „Musím vám něco říct“ a zakončena obrazem středostavovské rodinky, kdy matka objímá svého „normálního“ syna a po boku stojí otec, zatímco syn – „mutant“ spolu s těmi jako on odchází. Nechybí ani plačtivé „je to vše má chyba“ a ujištění matky, že se nemá proč obviňovat, protože bylo objeveno, že „mutaci“ způsobuje mužský gen. A samozřejmě je hlavní – lidský – záporák William Stryker nejenom generálem snažícím se o vyhlazení mutantů za pomocí přístroje na jejich lokalizování Cerebra, ale je i otcem jednoho z nich, kterého poslal do školy Profesora X pro „nadané“ (eufemismus pro „mutanty“), od které si ale sliboval, že ho v ní vyléčí.

xgay2

Trojka se zase celá točí kolem „léku“, která dovede proměnit mutanty v lidi, což je považováno za něco, co oni chtějí, aniž by kohokoliv napadlo řešit morální anebo etické implikace z toho vycházející. Bylo by možné vytvořit souvislost mezi „lékem“ na mutaci a epidemii AIDS, ale jak trefně poznamená Storm: „Není co léčit. S námi není nic v nepořádku.“ Jde tak spíše o aluzi na konverzi, o kterou se stále snaží některé převážně cirkevní organizace. Podobně jako v předchozí části byla cirka uprostřed scéna coming out, v této je hned jako jedna z prvních scéna sebepoškozování, kdy se syn snaží v koupelně zakrýt svou jinakost (ustříháváním si andělských křídel), přičemž je vyrušen středostavovským otcem, jenž vyděšeně a zklamaně pronese: „Ne, ty ne.“ Právě on se stane vynálezcem „léku“, který má být jako první otestován na jeho synovi, ale ten si to krátce předtím rozmyslí: „Není to to, co chci já, ale co chceš ty.“ Ne zrovna subtilní metafora, ale dostatečně zjevná pro identifikování.

  X-Men: První třída, která z hlediska časové chronologie prezentovaných událostí funguje jako prequel („předpokračování“) k původní trilogii, obsahuje taktéž několik pomrknutí pro zasvěcené. Často opakovanou frází je „Mutant/ka a hrdý/hrdá“ a nechybí ani vtip na politiku „don´t ask, don´tell“, když Xavier vyoutuje proti jeho vůli Beasta. Jednu z linií vyprávění je akceptování své odlišnosti, kdy si Mystique zvyká na svou modrou podobu.

Někdy proto bývají X-Meni považováni za vůbec první hollywoodský blockbuster, který přišel s tímto tématem. Zapomíná se ale přitom na jiné a dřivější velkorozpočtové komiksové dobrodružství, závěrečnou – čtvrtou – část batmanovské série s názvem Batman a Robin, kterou režíroval bývalý kostymér a gay Joel Schumacher. Inspiroval se campovou poetikou seriálu ze 60. let, který je oblíben mezi queer komunitou právě díky své hrdé pokleslosti, a z Batmana a Robina udělal hádající se pár spíš než superhrdiny ve zbrani. Snímek, ve kterém záporák projevuje svou feminní stránku pláčem a ve kterém se dva titulní strážci Gothamu zamilují do záporačky jenom proto, že je ta okouzlí feromonovým práškem, ale nebyl přijat dobře a na své docenění jakožto odvážného gay počinu teprve čeká.

vdimg4

Q-Meni

X-menovská série tak vnímána je, ale není to úplně na místě. Uvedli jsme, že (s výjimkou třetího dílu, který režíroval Brett Ratner a nikoliv Bryan Singer) ústředním leitmotivem není homosexualita, nýbrž identita… a že vše je komplikovanější, než se může zdát. Nyní je na čase se ohlédnout nejenom do minulosti, ale podívat se i na Budoucí minulost, zatím poslední a rozhodně nejradikálnější kapitolu v x-menovské sáze. Jak je napsáno výše, pouhá queer interpretace (předvedená v předchozí části na čtyřech x-menovských filmech)  by byla značně svazující a nebrala by ohled na specifika filmové formy. Proti tomu převládajícímu náhledu postavená kritika zacílení a reprezentace Wolverina jako macho muže zase opomíjí podvratné prvky, které nemusí být zjevné těm neznalým norem klasického hollywoodského vyprávění a stylu.

Wolverine sice je upgradovanou verzí typu vlka-samotáře, jaké dříve v americké kinematografii představovali Steve McQueen a hlavně Clint Eastwood, ale způsob, jakým je snímán, jde proti kodifikované praxi. Je sice nejoblíbenější postavou, která se objevila ve všech částech (jak původní trilogii, tak prequelech) a která se dočkala i dvou samostatných dobrodružství, ale sám o sobě neobstojí, protože jakožto individualita nabývá na významu až v interakci s ostatními. Může být někým vnímán jako vzorový model, představující heterosexuálního bílého muže s macho vzezřením a vystupováním, ale ten někdo by opomíjel dvě důležité věci. Jednak je to Wolverine, kdo je zde pro pohled (to-be-looked-at-ness), protože se s ním poprvé střetáváme bez trička a je kladen důraz na jeho vypracovanou maskulaturu. (V Budoucí minulosti vidíme po jeho probuzení v 70. letech tzv. full-backal /celkový záběr zezadu/.) Jednak je zamilován do Jean Grey, jež chodí s Cyclopsem, ale navzdory pravidlům modu klasického narativu není na konci ani jedné části utvořen heterosexuální pár (ve dvojce se ona obětuje pro ostatní, ve trojce je nucen ji zabít).

Dalším důvodem, proč „sám o sobě neobstojí“, je jeho pojetí bezpříznakového průvodce fikčním světem, skrze kterého se seznamujeme s jeho fungováním, s kladnými a díky jeho dosud nevyjasněné minulosti i zápornými postavami (Stryker, Trask). Nikam nepatří, nikam nezapadá, je kulturní a sociální vyděděnec, protože postrádá identitu, kterou hledá. Identita – a sebedefinice – je zároveň tím, o čem singerovští X-meni pojednávají.

X-Men-hugh-jackman-as-wolverine-19520776-1775-1159

X-Men 1 (potažmo X-Men 1,5, ve kterém je prohloubena psychologie postav) má uvedení do děje organizováno paradigmaticky: jako izolované bloky (Magneto -> Rogue -> Profesor X vs. Magneto -> Wolverine -> Wolverine a Rogue -> Wolverine a Rogue vs. mutanti Magneta), které se v uzlových bodech protínají (Rogue jako černá pasažérka Wolverina, jejich střet s magnetovskými mutanty a záchrana těmi od Profesora X). Společnou mají otázku identity, která propojuje všechy zmíněné a prostupuje celým dílem. V úvodní scéně vidíme chlapce vzdorujícího odvodu do koncentračního tábora kvůli etnické přislušnosti (Eric/Magneto je rómský Žid) rozpoznatelný podle zlaté hvězdy, na což následuje pasáž z nedaleké buducnosti, kde chce jeden poslanec vytvořit registr mutantů, protože přece existuje důvod se jich obávat.

I další bloky fungují na stejném principu, přičemž identitu dávají dohromady s odlišností: Rogue se při prvním polibku s klukem dozví o svých mutantských schopnostech, které se poprvé projevily v pubertě (!), a Wolverine je vyštván ze zápasů a z baru kvůli tomu, že jeho soupeř poznal, kým je a co skrývá. Ne náhodou má v plánu Magneto proměnit lidi na mutanty. Svůj plán otestuje na mutantofobním poslanci, který na vlastní kůži pozná, že identitu si netvoří jenom on sám, ale je utvářena okolím, které ho v jeho nové podobě odmítne – až na X-Meny, kteří mu nabídnou jakožto odlišnému jedinci pomoc (což je poznání, ke kterému dojde i Wolverine, jenž je na konci schopný se začlenit do skupiny).

Podtitul United u X-Men 2 naznačuje sjednocení, které má podobu paktu mezi týmem Profesora X a týmem Magneta, aby zastavili společného nepřítele v podobě generála Strykera odhodlaného vyhladit mutanty. Záporák je taktéž Wolverinův starý známý, a tak vyprávění není uspořádáno pouze horizontálně, kdy se postupuje vpřed ke stanovenému cíli, ale i vertikálně, když se spolu s tím dozvídáme střípky z Wolverinovy minulosti a členové obou mutantských týmů jsou nuceni vycházet s těmi, s nimiž se v předchozí části střetli. Dochází k přetahování jednotlivých členů na jednu či druhou stranu, a to výhradně na základě toho, jak se (sebe)definují. Příznačný je v tomto ohledu rozhovor Magneta s Pyrem, který mu po otázce na jméno řekne své občanské, na což ho Magneto opraví a zdůrazní, že pravým jménem – identitou – je Pyro. Opětovně jako u předešlého dílu je vytvořena vazba mezi identitou a sexualitou, když se Mystique promění na Jean a svádí v rámci své psychologické hry Wolverina, který ale sex s ní odmítne, protože city chová k Jean, nikoliv k někomu jí podobajícímu se/vypadajícímu jako ona.

x-men_charles_and_erik

První třídu nechme pro tentokrát stranou. Ačkoliv by bylo zajímavé věnovat se detailněji jednotlivým liniím vyprávění, které vedou postavy na bázi paralel a kontrastů k sebeurčení (střet různých pojetí chápání sebe sama a svého vztahu ke společnosti: Charles vs. Erik, Rogue vs. Beast). A dále zkoumat, jak se prostřednictvím těchto opozic zároveň vytváří identita – značka X-Men, která stojí na krvavých základech (smrti mladých naverbovaných mutantů a Ericově pomstě).

Mnohem důležitější se jeví X-Men: Budoucí minulost, která do středu svého vyprávění staví Mystique, na jejímž rozhodnutí (ne)zabití Traska/prezidenta záleží „budoucí minulost“. Film jako kdyby se jí podřizoval. Je to ona, podle jejíchž rozhodnutí (anebo voleb ostatních vztahujících se přímo k ní) je strukturováno vyprávění. Nachází se mezi umírněnou (Charlesovou/Profesorovou) a radikální (Erikovou/Magnetovou) frakcí, které zároveň představují dva různé postoje ke vztahu nenormativní identity ke společnosti. Asimilaci, kdy jde o zapadnutí mezi druhé a afirmaci, ve které jde o přijetí odlišnosti v její rozmanitosti. Vzhledem k tomu, že se Budoucí minulost odehrává rovině budoucnosti ve 21. století a v rovině minulosti v 70. letech 20. století, je vhodné ji interpretovat jako reflexi hnutí za občanská práva.

Nabízí se paralela se stonewallským hnutím, na které je (ne)přímo odkazováno v Magnetově proslovu na konci, kdy nabádá „fellow mutants“ k tomu, aby „come out“, a to jak ve smyslu “vyjít do ulic“ (kvůli institucionálním opresím), tak i „přiznání“ identity. Mystique se ale rozhodne nepřilklonit se přímo ani na jednu stranu a určit si vlastní cestu, protože nepatří ani k Profesorově, ani Magnetově táboru, protože její identita je fluidní – vymykající se normě, velmi obtížně – pokud vůbec – zařaditelná a nestálá. Odpovídá tomu i na Singera nezvykle sebeuvědomělý styl, kdy jsou v úvodní čtvrthodině vytvářeny vazby mezi scénami na základě vizuálně podobných prvků a kdy se později přepíná mezi formáty.

tumblr_lmhwdjcKad1qgsmk4

XYXY

Série ušla dlouho cestu. Pro původní trilogii sedí přídomek gay, protože otázku identity spojuje s (homo)sexualitou, k jejímž dějinám odkazuje. Narušuje přitom několik konvencí spojených s nároky kladenými na klasické hollywoodské vyprávění, když mužské tělo činí objektem divákova pohledu a když nedojde k utvoření heterosexuálního páru. Poslednímu dílu, který funguje spíše jako restart než reboot prvních třech částí (včetně do kánonu nespadajících originů), patří spíše označení queer. Boří binární pojetí my – oni (dva mutantské týmy proti sobě v jedničce, dva mutantské týmy proti skupině lidí ve dvojce) upřednostněním nekategorizovatelné Mystique, aniž by se vzdalo upomínek na stěžejní okamžiky utvářející queer identitu. Formální subsystém je přitom v souladu s tímto významovým rámcem, když Mystique podřizuje ve vyprávění body zvratu a styl je podobně variabilní jako její podoba.

Neomezení se na pouhou queer interpretaci, která je vždy nutně subjektivní, se navíc ukázalo jako velmi produktivní. Spojení čtení, které ani díky intencím tvůrců nešlo proti textu, s analytickými postřehy ohledně fungování filmové formy odkrylo další rozměr X-menů režírovaných Bryanem Singerem.

Seznam literatury a zdrojů

  • Studie publikované knižně/časopisecky:

WERTHAM, Frederic. Seduction of the Innocent. Main Road Books, 1999. s. 189 – 192

SHYMINSKI, Neil. Mutant Readers, Reading Mutants: Appropriation, Assimilation, and the X-Men. International Journal of Comic Art 8.2, 2006, s. 387-405.

VARY, Adam B. Mutant is the New Gay. Advocate 23, květen 2006, s. 44.

EARNEST, William. Making gay sense of the X-Men. Uncovering hidden rhetorics: Social issues in disguise. Ed. Barry Brummett. London; Thousand Oaks, California: Sage, 2008, s. 215-232

DOTY, Alexander. Queer Theory. In HILL, John (ed.). The Oxford Guide to Film Studies. Oxford: Oxford University Press, 1998, s. 149.

 MULVEY, Laura. Vizuální slast a narativní film. In: Libora Oates-Indruchová (ed.). Dívčí válka s ideologií. Praha: SLON, 1998, s. 115-131

  • Web:

http://www.theatlantic.com/entertainment/archive/2011/06/first-class-the-latest-chapter-in-the-x-men-gay-rights-parable/239959/

http://www.salon.com/2000/07/12/x_men/

http://www.ign.com/articles/2013/11/21/x-men-hero-benjamin-deeds-comes-out

http://www.ign.com/articles/2012/05/23/the-state-of-gay-characters-in-comics?page=1

http://edition.cnn.com/2002/ALLPOLITICS/12/13/cf.opinion.rawhide.kid/



[2] VARY, Adam B. Mutant is the New Gay. Advocate 23, květen 2006, s. 44.

[3] EARNEST, William. Making gay sense of the X-Men. Uncovering hidden rhetorics: Social issues in disguise. Ed. Barry Brummett. London; Thousand Oaks, California: Sage, 2008, 215-232 str.

[4] SHYMINSKI, Neil. Mutant Readers, Reading Mutants: Appropriation, Assimilation, and the X-Men. International Journal of Comic Art 8.2, 2006, s. 387-405.

[7] WERTHAM, Frederic. Seduction of the Innocent. Main Road Books, 1999. 189 – 192 s.   

[11] EARNEST, William. Making gay sense of the X-Men. Uncovering hidden rhetorics: Social issues in disguise. Ed. Barry Brummett. London; Thousand Oaks, California: Sage, 2008, 215-232 str.

Červen 23, 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *