Ze záhrobí (From Beyond) – Nadržená monstra a syrové mozky – recenze
V hororové komedii podle povídky Howarda Phillipse Lovecrafta se snoubí démonická monstra, nadržená vědkyně, požírání mozků, cestování do jiných dimenzí a BDSM praktiky. Jde to dohromady? Určitě ano. Ale ne v tomto filmu.
Vědci Crawford Tillinghast a Edward Pretorius zhotoví přístroj – rezonátor, který umožňuje prolnutí vedle sebe existujících světů. V dimenzi, s níž Crawford a Praetorius navázali kontakt, však dlí ohyzdní predátoři, a než se rezonátor podaří vypnout, zaplatí za to Pretorius životem a Crawford duševní stabilitou. V ústavu, kde je hospitalizován, o něho (a hlavně jeho výzkum) projeví zájem doktorka Katherine McMichaels. Ta se společně s ním a s detektivem Brownleem vydává do Pretoriova domu odhalit tajemství, která rezonátor přináší. A odhalují je tím stylem, že zapnou rezonátor, přijde monstrum, vypnou rezonátor, znovu ho zapnou, opět přijde monstrum, znovu ho vypnou a pak ho zapne monstrum z „druhé strany“. Dojde na zvýšení libida, tělesnou transformaci, BDSM, vycucávání mozků skrze oční jamku a spoustu dalších věcí, které by dobře fungovaly, kdyby měly nějaký pevnější zastřešovací rámec. Ze záhrobí je totiž sice zábavný, leč trochu nesoudržný slepenec různých hororových motivů, charakteristických spíše pro Clivea Barkera, než H. P. Lovecrafta.
Lovecraftova stejnojmenná povídka, která u nás vyšla pod názvem Z neznámého světa, se vyznačovala vším, co bylo pro Lovecraftovu tvorbu charakteristické – tematikou jiných světů, bytostmi většími a strašidelnějšími, než kdy bude lidský rozum vůbec schopen pochopit, strachem z neznámého a šílenstvím, vyvstávajícím tváří v tvář děsivé velikosti ohyzdných a nesmírně mocných tvorů, přesahujících lidské vědomí. Lovecraftovy postavy bývají často pouhými diváky, neschopnými nic přímo ovlivnit ani úplně pochopit, a pokud ano, skončí v horším případě mrtvé, v lepším šílené a v tom úplně nejlepším do konce života pronásledované nočními můrami. Děs Lovecraftových povídek (Lovecraft nikdy rámec povídky nepřesáhl, vyjma krátké novely V horách šílenství) tedy spočívá ve vědomí, že lidský svět je obklopen gigantickou, neporazitelnou a neuchopitelnou hrůzou. Atmosféra Lovecraftových děl je něco, co v knize působí velice dobře, avšak málokomu se to daří převést do filmové řeči.
Kouzlo Lovecraftových děl spočívá v hrůze neviděného a velikosti nepředstavitelného. Převést tento stav na filmového diváka vyžaduje velkou zručnost, kterou tvůrci béčkových hororů zřídkakdy požívají. Filmy přímo adaptující Lovecrafta proto obvykle spoléhají na „přidanou hodnotu“, což bývá opak výše popsaného – hrůzu nespatřeného a nepředstavitelného převádějí na hrůzu zobrazeného a na pohled odpudivého. Ona přidaná hodnota spočívá ve spoustě krve, slizu, barvitých monstrech, černém humoru, sexuálních úchylkách a spoustě dalších věcí, kterým se Lovecraft vyhýbal. Převádí se tak jeden typ atrakce na jiný typ atrakce. Nicméně se nesmí zapomenout na to, že ona atrakce by stále měla zůstat nedílnou součástí vyprávění.
A v tom Ze záhrobí selhává. Snímek je slušná černá komedie. Využívá hrůzných momentů, které podvrátí hláškou, vtipným momentem nebo groteskním výjevem. Tyto výjevy se však nepovedlo spojit do funkčního celku. Atrakce, čítající v tomto případě zmutovaného (a stále mutujícího) zlovolného Pretoria, létající ploštěnce, obřího červa nebo pojídání syrového mozku, jsou volnými rozházenými motivy, které nedávají filmu ucelenější tvář. Snímek pouze řetězí sérii monstrozit bez účelného propojení. Navíc přeskakuje z tématu na téma, aby ukázal tu zvrácenou příšeru z pekla, tady muže, který vysává mozky a tamhle ženu, kterou přemůže touha obléct si sado-maso obleček.
Touha po sexu je ostatně nejvýraznějším motivem snímku. Ze záhrobí svérázně pracuje s dalším lovecraftovským motivem, s neukojitelnou a výsledně zhoubnou touhou po vědění. Ve filmu Ze záhrobí vytvořili tvůrci analogii touhy objevovat s neukojenou sexualitou. A když už mohli vytvořit tuto paralelu, šli ještě dál a oddělili zdravou touhu po vědění a touhu po vědění spojenou s touhou po moci. První případ je spojený s „obyčejnou“ touhou po sexu, druhý se zálibou v sado-maso. Problém je, že téma nevybouřené sexuality, související s problémy s monstry z jiných světů, nepůsobí nijak kompaktně, navíc připomíná díla jiného hororového klasika. Téma spojení hrůzy a sexu je příznačné pro spisovatele a režiséra Clivea Barkera, proslaveného mimo jiné sérií Hellraiser, která započala rok po natočení Ze záhrobí. I v Hellraiserovi jeho tvůrci pracují se spojením touhy po dokonalém sexu, jiných dimenzí a hrůzy z toho, že hned za zdí do naší ložnice může existovat peklo. Nicméně v Hellraiserovi je spojení se sexualitou motivované – do pekla, obývaného BDSM démony, dobrovolně vcházejí postavy v touze po rozkoši. Partnerku hlavního záporáka motivuje zloduchova schopnost sexuálně ji uspokojit a démoni jsou prostě úchylové, kteří na rozkoš lákají jiné úchyly, což jsou hlavní postavy Hellraisera.
Ve filmu Ze záhrobí jsou postavy úchylné buď proto, že jsou úchylné, nebo pod vlivem rezonátoru. Ze sexuality nic nevyplývá. Dočkáváme se vsuvek, kdy Pretorius na starém záznamu bičuje spoutanou ženu, Katherine vychutnává aroma Crawfordova ohanbí ze svých prstů a svádí Brownleeho, který u snídaně mluví o své erekci, nebo na sebe během prolínání světů Crawford a Katherine vrhají vilné pohledy. Nicméně bez nich by film fungoval stejně… špatně. Problém motivace se netýká jen sexu příšer a krve, ale celkově všeho, co hrdinové dělají. Po první zkušenosti s přístrojem, kdy se zjeví sadistické monstrum, si hrdinové v domě nejdříve odpočinou a poté jej jeden z nich zapne znovu. K údivu všech se vrací monstrum. Byť jsou pointy dílčích scén filmu zábavné, ve výsledku nedávají příliš smysl. Tvůrcům se tak nepovedlo vytvořit dobrou hororovou komedii, ale vtipnou koláž různých hororových motivů a scén.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Stuart Gordon
Předloha: H.P. Lovecraft (povídka)
Kamera: Mac Ahlberg
Hudba: Richard Band
Hrají: Jeffrey Combs, Barbara Crampton, Ted Sorel, Ken Foree, Carolyn Purdy-Gordon
