Zejtra napořád (2014) – Oslnivá originalita nudy v pseudofilozofické ambaláži – recenze
V kinech od: 17.7.2014
Zejtra napořád je prvním celovečerním hraným filmem bloggera Rudolfa Havlíka, který také kromě blogování píše knihy a rád cestuje. Aby toho nebylo málo, ke svému filmovému debutu si rovněž napsal scénář, při jehož psaní vycházel z vlastních knih a ze zkušenosti s kulturou a atmosférou Číny. Propagace rovněž sází na atraktivitu čínského prostředí, takže se na stránkách filmu nezapomíná zdůraznit, že část natáčení se odehrála v Hongkongu, který „je neskutečně sexy a dává filmu neopakovatelnou atmosféru,“ alespoň podle vyjádření režiséra. Nikde už ovšem nestojí, že si divák krásu jiného kulturního světa vychutnat nemůže, zvlášť když je z čínské provincie ukázáno maximálně pět minut, přičemž pro vlastní vyprávění není ani tato doba nijak podstatná, takže obdivné vyjádření či záměr režiséra situaci zachránit nedokážou. Havlík má ale jasnou představu o tom, co přesně chce divákům, kteří si naleznou cestu do kinosálu na tento rozpačitý debut, představit: „Snažili jsme se udělat především zábavný film, který se nebere zas tak moc vážně. Aby se bylo na co koukat. Aby lidé, kteří přijdou do kina, měli pocit, že viděli něco, na co jim stálo za to přijít…“ Škoda, že to nevyšlo: film není primárně zábavný, ani omylem se nedá brát vážně, špatně se na něho kouká a za to nestojí už vůbec.
Vše má na svědomí jeden zásadní faktor: nuda ve vyprávění i stylu. Přitom nelze tvrdit, že by byl film natočen neumětelsky, neboť řemeslná i technická stránka funguje téměř bezchybně. Taktéž hudební podkres skvěle doplňuje tempo střihu, ač v nepatrném množství záběrů z Číny leze záměrně zesílená až srdceryvná hudba silně na nervy a nepředznamenává ani nerekapituluje nic důležitého, přestože se o to svou naléhavostí snaží. Zejtra napořád však představuje něco, co lze v českých snímcích posledních let přirovnat téměř k zázraku: je vidět, že se nad filmem skutečně přemýšlelo! A to dokonce v té souvislosti, jak budou jednotlivé sekvence záběrů fungovat v návaznosti na sebe. České filmy, nezávisle na tom, o jaký žánr se jedná, trpí nedostatečnou dramaturgickou korekcí a nesoudným scenáristickým překombinováním motivů. Ve výsledku proto působí nekonzistentně. Zejtra napořád ne, ovšem už napořád zůstane nudnou odnoží režisérské snahy zprostředkovat atraktivní příběh nebo alespoň uvěřitelné postavy, které nejsou pouhými karikaturami nebo osvědčenými charaktery. Vnitřní normy filmu mají jedinou funkci, činí film soudržným, což je nakonec jeho největší předností. Ale právě tato soudržnost je tak nezajímavá a nicotná, že není možné, aby vybředl z osidel nudy, čímž však reflektuje svoji originální stránku – ať se pustí ve vyprávění jakýmkoliv směrem nebo přivede sebenovější postavu, stejně vše směřuje k fádnímu a mdlému vyústění. Dokonce se zde objevuje snaha o nechronologické vyprávění, kdy honička hlavního hrdiny Petra Krause (Pavel Batěk) s (vymahačem) Rudou z Ostravy po Brně z počátku filmu navazuje přesně uprostřed příběhu, což ale nemá žádný efekt, neboť karty již byly rozdány lícem navrch beznapěťovými vnitřními normami.
Jedním z nepochopitelných rozhodnutí bylo snímání postav téměř výhradně v polocelcích bez použití záběrů a protizáběrů. Během většiny monologů tedy dochází k nahlížení herců, jak stojí bok po boku a o něčem (ne)důležitém diskutují, popřípadě filozofují. Možná proto jsou použity takové typy záběrů. Pokud již dojde k užití protizáběrů, situace je natolik předvídatelná, že výsledek přichází vniveč. Film totiž prozrazuje úplně všechno, a to dokonce i několik minut předtím, než se má něco zásadnějšího odehrát. Na základě toho vůbec nebuduje ani minimální napětí, což je jedním z nejzářivějších ukazatelů nudnosti. Motivy jako nechat vykálet divočáka v autě a lehce si (ne)pohrát s postavou nešťastně zamilovaného chlápka (Petr Batěk), který si říká Andrea, s motorovou pilou do tohoto maratónu anti-kolize taktéž spadají, přičemž tyto příkladové situace měly být zřejmě vtipnými vsuvkami. A takových je tu požehnaně, ovšem pro vývin děje jsou zcela zbytečné. Narace poskytuje všechny informace o hrdinech a ani nevytváří dojem, že by o nich mohlo být něco zajímavého později zjištěno. Výjimkou je hlavní hrdina, který evidentně absolvoval filozofický rychlokurz pro zneuznané intelektuály. Má totiž úžasnou vlastnost komentovat s příslušností Platóna průběh vlastní cesty, chování ostatních a nezapomíná ani na úvahy o smyslu života, vztahů a práce. Podezřelý je už jeho úvodní monolog začínající: „Věci jsou v našich snech…“, zatímco kamera snímá Hongkong se vší parádou. Náramně připomíná neméně dojemný prolog Zimního příběhu režiséra Akiva Goldsmana, ačkoliv s ním nemá nic společného kromě jedné věci, působí to velmi kýčovitě a neuvěřitelně. Nutno dodat, že Zejtra napořád si ještě v této fázi zachovává naději, že by mohlo být lépe.
Ale lépe není, právě naopak. Filozofické úvahy sice tvoří scelující prvek filmu a do děje vstupují pravidelně po jednotlivých sekvencích, kdy má Petr během cesty potřebu něco sdělit, ale fascinující je, jak nesmyslně si protiřečí. Zatímco chce v jednu chvíli vypadat jako poměrně slušný člověk, který potřebuje změnit život, protože ho práce a neustálý bussiness shon již ničí a chtěl by si proto někoho konečně najít, hned vzápětí zašveholí své kamarádce Tereze, kterou hraje Vica Kerekes: „Trošku si užiju, pročistím hlavu a uvidím.“ Je to logické vzhledem k žánru roadmovie, kde si motiv cesty o dobrodružství a nezávaznost přímo říká, ale to by vše nesmělo být prodchnuto filozoficky nestabilními výroky, které něco vsugerovávají násilně a navíc bez většího smyslu. Záměr Rudolfa Havlíka byl následující: „Chtěl jsem přivést do filmu mužskou postavu, která bude zajímavá, protože si myslím, že v českých filmech chybí silné mužské charaktery. Většinou jsou to ublížení, potrhlí, debilní nebo asexuální tvorové, na které mě nebaví se dívat. A to, že všichni chceme změnit svůj život a máme své sny, mi přijde logické, protože věřím, že v koutku duše si to přejeme v jisté míře všichni.“ To je jistě záslužné, ale Petr je zajímavý jenom tím, že svou ublíženost, potrhlost a debilitu maskuje za přemýšlivost, přičemž ve výsledku stále zůstává pasivním. Takže si sice přeje změnit svůj život, ale na cestě za užíváním si nic světoborného nekoná a na konci vše zůstává v původním stavu věcí!
Začátek a konec filmu lemuje Čína, prostředek je prodchnut telefonováním, domlouváním a hádáním se s Terezou, což koresponduje společně s cestou za třemi ženami a odvozem strýce na svatbu, mezi tím vším se objevuje zlý i zmatený Ruda (vlastně vymahač od velkého bosse Lábuse) a kamarád Pavel (Filip Blažek) alias „správnej chlap“. Tereza, Ruda i Pavel přicházejí v pravidelně opakujících se intervalech, ale jejich výstupy jsou podány s nulovou invencí, navíc děj nikam neposouvají. Vica je sexy, dokonce víc než Hongkong, a nemůže za to, jaká role jí byla přisouzena, takže afektovaně dává najevo lásku hlavnímu hrdinovi. Náš hlavní hrdina je ovšem mentálně nezpůsobilý a tohle mu prostě nedochází a nic naplat, že to měl být silný mužský charakter. Když mu to konečně dojde, odjede zpět do Číny. Zde vyvstává úskalí filmu, které nezachrání ani závěrečné líbání v Číně jako satisfakce za nikam nesměřování: Ignoraci Petrovi zkrátka nelze uvěřit, k tomu je příliš silně dáván důraz na lásku Terezy k Petrovi, že celá cesta a všechna setkání nemají vůbec žádný význam, pouze se celou dobu čeká na vyřešení vztahů mezi těmito dvěma budoucími milenci. Vlastně nic nečekaného, logicky stupidního či vyloženě amatérského natolik, aby to bylo vtipné, tu nenajdeme, ale ani nic dějově zajímavého, neboť i to, co tak může působit, je zabito předpokládaným vyústěním již v počátku. To, že je film tak nudný, vychází z autorského záměru, kdy režisér vypráví vlastně o sobě, avšak nedochází mu, že ne vše je na plátně zajímavé, byť to ve skutečném životě tak být mohlo. Zejtra napořád lze označit za sebereflexi nevhodnou pro nikoho jiného než samotného autora, který si sice může splnit svůj sen a objasnit si (byť zmatečně) postoj k životu, ale pro diváka je to jedna velká sebestředná nuda.
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Rudolf Havlík
Scénář: Rudolf Havlík
Kamera: Václav Tlapák
Hudba: Ondřej Konvička, Jonny Anděl
Hrají: Pavel Batěk, Vica Kerekes, Filip Blažek, Jiří Lábus, Klára Issová, Jan Přeučil, Michal Kavalčík, Ladislav Županič, Anna Kulovaná, Petr Batěk, Karel Zima, Radek Zima, Matěj Nechvátal, Tomáš Turek