Zemřel režisér Alain Resnais

Alain Resnais, jméno, jež by bez přehánění mělo být zmíněno v jakékoliv historiografické učebnici filmu. Proč by tomu tak mělo být? V čem byl Resnais jiný a ano – zároveň tvůrce hodný nikoliv pouze krátké zmínky, ale rovnou většího článku v Dějinách filmu libovolného autora? Odpověď je nabíledni: stejně jako x dalších tvůrců proslul tím, že podchytil film z úplně jiného úhlu.

alain

Poněkud vágní výrok je třeba rozšířit. Ve Francii na konci 50. let, v době, která znamenala poněkud radikální zlom ve francouzské kinematografii a tudíž i počátek vlivné nouvelle vague. Intelektuální kruhy měly ohledem filmového kontextu nebývale navrch a představovaly jakýsi generační zlom, reprezentovaný osobnostmi a plamennými kritiky, v neposlední řadě i významnými režiséry jako Jean-Luc Godard nebo Francois Truffaut. K jejich novovlnným opusům ovšem existovala jakási „příbuzenská“ alternativa, tzv. kinematografie levého břehu ztělesněná zejména dokumentaristou Chrisem Markerem (Rampa) či právě Alainem Resnaisem.

Filmy jako Loni v Marienbadu (1961) či Hirošima, má láska (1959) se staly ve svém „oboru“ legendami. Konkrétně v jejich modernistickém rozbíjení klasického filmu. Hirošima, má láska vypráví o setkání francouzské herečky a japonského muže, pročež toto setkání vyvolává Francouzčiny vzpomínky na její lásku v nacisty okupované Francii. Celý film je ovšem vyprávěn jakoby někde veprostřed – herečka vypráví své zážitky na základě asociací a zároveň film neustále smazává rozdíly mezi jednotlivými časovými rovinami. Film jako kdyby tematizoval samotný proces vzpomínání. A do určité míry podobnou strategii přebírá i enigmatické Loni v Marienbadu. To vypráví příběh dvojice, jež se znovu setkává v hotelu. Ačkoliv muž ženě neustále onu schůzku při procházce hotelovým komplexem připomíná, žena se neustále ne a ne rozpomenout… a tak film pendluje někde mezi vědomím a nevědomím, minulostí a budoucností, vzpomínkami a pravdou. Jakýkoliv náznak soudržného příběhu je systematicky rozbíjen a vzniká tak fascinující interpretační hra.

alain-resnais

Tyto filmy ovšem, zcela nepochopitelně, konec autorovy kariéry neznamenaly. Dále proslul zejména dramatem Muriel aneb v čase návratu (1963) či muzikálovou komedií Stará známá písnička (1997) při jejíž projekci na festivalu v Cannes v roce 1998 mu byla udělen Stříbrný medvěd za vynikající přínos současnému filmovému umění. Jeho posledním, dokončeným filmem se stalo drama z divadelního prostředí Ještě jste nic neviděli (2012). I tak je třeba říci, že ano. Odpočívejte v pokoji, Alaine Resnaisi. Nejlépe v hotelu v Marienbadu.

Březen 2, 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *