Židovská zkušenost ve filmu
Nejčastější židovské stereotypy[1]
„Ghetto Girl“: mladá dívka starající se o rozruch v ghettu, se objevuje v letech 1880-1925. Křiklavě nevkusný typ dbající o svůj vzhled. Její vulgarita uvádí do rozpaků ostatní Židy. Představuje pracující ženu schopnou použít intriky, aby si zajistila finanční nezávislost a udržela si ekonomický a sociální status. Většinou byla Ghetto girl tolerována, přičemž na pozadí mohli vyniknout židovští muži zbožného rázu. Vlnou emancipace a asimilace ghetto girl zmizela a nahradila ji židovská matka, později židovsko-americká princezna.
„Židovská matka“, „Yiddishe Mama“: Směšná a zároveň negativní v tom smyslu, že přílišnou a nezdravou péčí rozmazluje svého syna. Je milující, dominující a vše kontrolující, věčně nepřizpůsobivá a užívá jidiš akcent. Podobá se ghetto girl svou hlučností, vulgaritou, ignorancí a materialismem. Vztah matka-syn se stává komplexem a je v podstatě založen na principu láska-nenávist. Stereotypu židovské matky je přičítána synova neschopnost prosadit se a vůbec fungovat v běžném životě, čímž je však očištěn od zodpovědnosti, neboť za své chování vlastně nemůže, tak ho zkrátka vychovala jeho „mame“.
„Schlemiel“ (hlupák) a „schlimazl“ (smolař, nešťastník):[2] Oba představují hojně karikované a komické figurky. Označují ty, kteří byli příliš zranitelní, citliví, neschopní poradit si v životě a povyšovali se nesmyslně nad ostatní. Význam slova schlemiel pochází z hebrejské fráze shelvach min´el a znamená „poslán od boha pryč“. Je to prokletá, odcizená a špatná osoba. Chová se paranoidně a zoufale, je afektován sám sebou, působí více méně směšně. Celé jeho bytí je jedna velká komedie. Slovo schlimazl pochází ze složení schlim (špatný, němčina) a mazl (hvězda, hebrejština) a značí toho, kdo se narodil pod nešťastnou hvězdou. Tento člověk je prokletý, chudý, nešťastný, úzkostný a lehce se nachytá na schlemielovy vtípky. Zatímco schlemiel je a zůstane beznadějnou existencí, schlimazlovi je ponechána patrná naděje, že by se jednou jeho neštěstí mohlo obrátit ve štěstí. Schlemiel se chová jako aktivní hybatel spadající do nesnází svou vlastní hloupostí a za své neúspěchy si může sám, schlimazl je naopak pasivní oběť svého neštěstí a dostává se do špatných situací.
„Židovsko-americká princezna“: Podobá se židovské matce. Z obyčejné, tuctové holky se stává nápadná žena, je aktivní, atraktivní, emancipovaná a nezávislá. Reprezentuje tužby dřívější židovské generace, ukazuje ekonomický a sociální úspěch. Rodinou bývá podporována, navštěvuje dobrou školu, kupuje si pěkné oblečení, může poslouchat populární hudbu, navštěvuje hodiny tance. Ale může být i rozmazlená, panovačná, nafoukaná, čímž se přibližuje zpět ke ghetto-girl.
Tyto stereotypy se vyskytují většinou v americké kinematografii, ale ani v Evropě nejsou zcela vyloučeny. Podobně jako strategie zobrazení Židů, se objevovaly jednotlivé stereotypy v evropském měřítku v jiných etapách. Typicky evropským stereotypem je „hidden jew“, skrytý Žid, který nemá nic společného s Rosenbergovým „unknow-Jew“. Je to obvykle pasivní postava, vydána na milost svému ochránci, na němž záleží, jestli ho nechá napospas nacistické či jiné represivní moci, nebo ochránce poskytuje osobě židovského původu záštitu díky své vysoké funkci. S těmito filmy se setkáme hlavně v Polsku, Maďarsku, Německu a Československu (dále v České republice). Evropa však nemá natolik vyvinutou zkušenost s jednotlivými stereotypy a většinou se uchyluje buď k „bezhloubkovému vyprázdnění“ nebo příliš explicitnímu zjevu odpovídajícímu charedim, a to hlavně v otázkách antisemitismu ve filmu. Ale i tím, že zažíváme tuto zkušenost, byť negativní, ale historicky spjatou s celkovým vymezením židovské identity a judaismu, můžeme mluvit o „židovském filmu“.
Mapování židovské zkušenosti v historii kinematografie
Jako nejširší kategorií se jeví Rosenbergův koncept „židovské zkušenosti“, který uznává i to, že film s židovskou tematikou s sebou může nést něco spirituálního, tedy že film má „auru“ a může být proto nazýván židovským. Tím překračuje obvyklý rámec chápání židovství a judaismu, což by zčásti odpovídalo přístupu Nathana Abramse a jeho „midrashic modu“. Pro naše účely by bylo vhodné Abramsův interpretační modus zařadit taktéž pod „židovskou zkušenost“ ve filmu a „židovský film“ brát jako podmnožinu a s ním i judaismus ve smyslu náboženském.
Za prvé, potřebujeme definovat kritické principy, které mohou přispět k vyhnutí se neadekvátní reprezentaci ve formě kompromitujícího zkreslení nebo zavrženíhodné falzifikace židovských témat.
Za druhé, je židovská zkušenost ve filmu konfrontována s množstvím otázek filmové historie a bude se snažit o vysvětlení užitečnosti židovské zkušenosti ve filmových studiích. Jednotlivé sféry produkční historie a výzkum ideologických systémů nám mohou pomoci vysvětlit určité specifické oblasti a přístupy – divákovu identifikaci s charaktery a situacemi na plátně, tvarování a oslabování předsudků, filmovou reprezentace genderu, ras, etnika a sociálních tříd, které se dostávají do konfrontace s židovstvím a samotný přístup filmařů k židovským tématům nebo jejich vlastní židovskou totožnost
Za třetí, by se studie židovské zkušenosti měla snažit o porozumění morálním, etnickým, psychologickým a filozofickým problémům minoritních skupin a jejich kultur
A za čtvrté, filmům s židovskou zkušeností může být porozuměno pro jejich specifický historický význam: zkoumána může být židovská historie, sekulární židovská kultura, interakce Židů s jejich prostředím, vývoj post-tradičního židovské společnosti v moderní době aj.
[1] LITWACK, Forman Caroline (2006): „You don´t have to be jewish“: The representation of jews on television sitcoms. Washington, DC: Georgetown University, str. 43-58.
[2] ROSTEN, Leo (2006): Jidiš ještě pro větší radost. Praha: Gramond, str. 298.
